infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.05.2010, sp. zn. III. ÚS 228/10 [ usnesení / MUCHA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:3.US.228.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:3.US.228.10.1
sp. zn. III. ÚS 228/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Janem Heroutem, advokátem v Jihlavě, Masarykovo nám. 3, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 4. 2009 č. j. 13 T 168/2008-141, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. 6. 2009 sp. zn. 42 To 123/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 8 Tdo 1246/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 25. 1. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z.") a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. z. a odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 10 000 Kč; pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na 5 týdnů. Kromě toho byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. P. částku 9 267 Kč. Uvedených trestných činů se stěžovatel dle okresního soudu dopustil (ve stručnosti řečeno) tím, že nadával řidiči vozidla Fiat M. T., cloumal uvedeným vozidlem a záměrně opakovanými údery rukou do čelního skla toto rozbil, a to poté, co M. T. použil klakson, protože jej stěžovatel coby řidič osobního vozidla značky Peugeot ohrozil při předjíždění do vedlejšího pruhu; tímto jednáním způsobil škodu majiteli vozidla R. P. ve výši minimálně 5 250 Kč. Ke stěžovatelově odvolání Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným touto ústavní stížností rozsudek soudu zrušil (toliko) ve výroku o náhradě škody a stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému částku 5 260 Kč, ve zbytku nároku na náhradu škody pak poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je napadený rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelný, protože se uvedený soud nevypořádal s jeho obhajobou, že v rozhodné době nebyl na místě činu, opřenou o důkaz knihou jízd. Dále uvádí, že okresní soud rozhodl o jeho vině zejména na základě znaleckého posudku Ing. J. D. a odborného vyjádření Ing. P. P. Pokud jde o znalecký posudek, v něm znalec dospěl k závěru, že čelní sklo by bylo možno rozbít rukou v případě, že by bylo narušeno, ovšem mikroprasklina či prasklina by se z fotografií nedala zjistit. Že sklo již bylo mírně narušeno, lze přitom usoudit z "tečky", která se na fotografiích opakuje. Nejvyšší soud tuto jeho námitku, že sklo již poškozeno bylo, "odbyl" neprokázaným tvrzením, že nebylo zjištěno, že by poškození skla mikroprasklinami či prasklinkami znemožňovalo či znesnadňovalo obvyklý způsob užívání. Za "laickou" pak stěžovatel považuje úvahu Nejvyššího soudu, že sklo i s mikroprasklinkami by nebylo bezcenné, protože stále sloužilo svému účelu a nebránilo řádnému užívání vozidla, a že poškození vylučující obvyklý způsob užívání bylo způsobeno až jeho jednáním, neboť řidič nesmí se sklem poškozeným prasklinami jezdit. I kdyby pak eventuálně dané sklo nebylo zcela bezcenné, tak dle stěžovatele rozhodně nemělo hodnotu jako sklo bez prasklin, přičemž bylo povinností orgánů činných v trestním řízení dotázat se znalce, jaká byla jeho hodnota (s prasklinami), a nespokojit se jen s odborným vyjádřením Ing. P. P., jenž snížil jeho hodnotu o 33 %, a to jen s ohledem na jeho stáří, tedy aniž by vzal v úvahu výše uvedenou skutečnost, neboť posuzoval hodnotu skla před podáním posudku Ing. J. D. Tento znalec má být navíc "nepříslušný" k posouzení poškozených částí motorových vozidel, a k tomuto účelu tak měl být ustanoven zvláštní znalec na odhady cen motorových vozidel. Stěžovatel současně odmítl argument Nejvyššího soudu, že sklo s mikroprasklinkami nebránilo řádnému užívání, protože i v případě prasklin 5 až 12 cm sklo sloužilo svému účelu a nevylučovalo obvyklý způsob užívání. Znalecké posouzení výše škody zde bylo nutné proto, že odborné vyjádření posoudilo výši škody, která je těsně nad hranicí rozhodnou pro naplnění právní kvalifikace škody nikoliv nepatrné. Daný požadavek podle stěžovatele nelze podřadit pod mylnou úvahu Nejvyššího soudu, že se domáhá změny skutkových zjištění v jeho prospěch či rozhodnutí odpovídajícímu jeho představám. Jde o porušení práva na spravedlivý proces a §2 odst. 5 a 6 tr. ř., resp. představ zákonodárce o tom, jak mají být hodnoceny důkazy a posuzována výše škody. Uvedený soud také není kvalifikovaným odborníkem, aby mohl posuzovat, zda sklo při určité velikosti mikroprasklinek či prasklinek může sloužit svému účelu. Stěžovatel kritizuje práci orgánů činných v trestním řízení s tím, že do trestního spisu byly pořízeny pouze nekvalitní fotografie, a namítá, že nebyl přibrán soudní znalec k posouzení vzniku škody a její výše před tím, než bylo sklo vyměněno. Mylné mají být také úvahy obecných soudů, že rekognice podle fotografií měla být učiněna v souladu s ustanovením §104b tr. ř., neboť tento úkon, prováděný za 6 měsíců po vzniku škody, nemůže být označen za neopakovatelný a neodkladný, a to tím spíše, je-li odůvodňován narůstající délkou přípravného řízení. Právě proto měla být provedena rekognice in natura, přičemž zdůvodňování jiného postupu má být výmluva zakrývající laxnost orgánů činných v trestním řízení, nerespektujících citované ustanovení. Tímto způsobem bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť nebyla dodržena zásada ústnosti a bezprostřednosti. Celý proces tak měl být veden s "náhradními a narychlo provedenými provizorními", a tudíž nezákonnými důkazy. Jejich hodnocení pak má být "v extrémním rozporu s vykonanými důkazy", jeho vina nebyla prokázána jednoznačně, s nejvyšším možným stupněm jistoty, kterou by bylo možno požadovat. Pokud jde o právní kvalifikaci trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. z., ta prý sama bez kvalifikace trestným činem podle §257 odst. 1 tr. z. obstát nemůže, a je tudíž účelová. Stěžovatel rovněž namítá, že při výpočtu majetkové újmy bylo postupováno podle §89 odst. 12 věty druhé, a nikoliv první tr. z., a to tak, že měla být zjištěna obvyklá cena věci před a po poškození, přičemž rozdíl mezi nimi měl být vzniklou škodou. Jiný postup by byl možný pouze v případě, že nelze cenu zjistit, např. kdy věc v důsledku poškození nemůže být předmětem obchodu. V posuzované věci byl poškozen automobil, který se běžně prodává a kupuje, takže bylo třeba zjistit, jak se cena předmětného automobilu snížila. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Stěžovatel v ústavní stížnosti především vyslovuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a na jeho věc aplikovaly (primárně) ustanovení §89 odst. 12 tr. z. Přitom polemizuje zejména s názorem Nejvyššího soudu, jenž se otázkou způsobu stanovení výše škody k námitkám stěžovatele zabýval a svůj názor řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, odůvodnil; tím i vysvětlil, proč stěžovatelův názor, vyslovený v rámci námitek v dovolání obsažených a zopakovaný v ústavní stížnosti, nebylo možno akceptovat. Pokud stěžovatel s tímto názorem vyjadřuje nesouhlas, Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z výše uvedených zásad je tudíž patrno, že Ústavnímu soudu zjevně nemůže příslušet úloha arbitra, jenž by posuzoval, jaká interpretační varianta byla v dané věci "přiléhavější". K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl oprávněn v případě, že by předmětný právní názor bylo možnost označit za svévolný či "extrémní", a to z důvodu, že nebyl řádně zdůvodněn, eventuálně by byl ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti, což ale Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí, že Nejvyšší soud nepřípustně činil odborné závěry týkající se (ne)použitelnosti čelního skla. Tuto námitku je však třeba odmítnout s tím, že šlo o závěr právní, vycházející z §36 odst. 1 a odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Dle tohoto ustanovení je třeba za závadu ohrožující bezpečnost provozu na pozemních komunikacích (a vyžadující výměnu skla) považovat prasklé nebo poškozené čelní sklo ve stírané ploše (až) o velikosti větší než 20 mm. Z dokazování vyplynulo, že před předmětným incidentem sklo žádné zjevné praskliny nemělo, musely však být přítomny mikropraskliny, resp. prasklinky, a to - jak patrno z fotografií - v podobě dvou malých "teček" při okraji skla. Tyto by však jeho užívání nijak nebránily, teprve v důsledku stěžovatelova jednání se praskliny rozšířily do "stírané plochy". Ústavní soud se také nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že mělo být postupováno ve smyslu §89 odst. 12 věty první tr. ř. a že proto škoda měla být stanovena jako rozdíl ceny vozidla před a po jeho poškození. Je totiž třeba vzít v úvahu povahu poškozené věci, totiž že jde toliko o náhradní díl, který se při poškození vyměňuje za nový a jehož hodnota tvoří často je zlomek hodnoty celku (a po vynětí je v podstatě nulová). Postup, který stěžovatel uplatňuje, nepovažuje Ústavní soud za adekvátní, resp. za přesný a hospodárný (tato skutečnost by se ukázala zřetelně např. v situaci, kdy by se kvůli stanovení výše škody, která by vznikla rozbitím okna, oceňoval celý dům). Z hlediska ústavnosti tak není možno zejména Nejvyššímu soudu, jenž v daném ohledu vycházel z kritéria účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do původního stavu, nic vytknout. Stěžovatel dále v podstatě namítá, že trestní řízení bylo vedeno vadně, přičemž orgány činné v trestním řízení použily nezákonné důkazy, resp. tyto hodnotily v jeho neprospěch. Vadnost procesního postupu měla v prvé řadě spočívat v tom, že nebyly splněny důvody pro provedení rekognice podle fotografií dle §104b odst. 3 tr. ř. Touto otázkou se soudy všech stupňů zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že policejní orgán postupoval v souladu s trestním řádem. I kdyby se Ústavní soud s jejich závěry neztotožnil (a musel by tedy připustit, že policejní orgán mohl a měl provést rekognici in natura), nemohl by dospět k závěru, že by v daném řízení jako celku došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Vychází přitom z názoru, že zmíněné procesní pochybení (byl-li dodržen stanovený postup pro samotné provedení rekognice podle fotografií) by ještě "automaticky" neznamenalo absolutní diskvalifikaci daného důkazu (ve smyslu jeho použitelnosti v trestním řízení). Na straně druhé by bylo třeba v rámci hodnocení důkazů vzít v úvahu, že jde o důkaz podstatně "slabší", než by tomu bylo v případě rekognice in natura. V posuzované věci sice stěžovatel tvrdí, že rekognice nebyla řádně provedena, protože fotografie byly "možná mlhavé", tato námitka je však, jak měl možnost Ústavní soud ověřit z trestního spisu, nedůvodná. V rámci této rekognice svědek M. T. stěžovatele bez jakýkoliv pochybností poznal, poznal jej i u hlavního líčení. Identifikace stěžovatele jako pachatele daného trestného činu přitom nestojí jen na těchto důkazech. Nelze totiž přehlédnout skutečnost, že k ní vedla rovněž informace o státní poznávací značce (SPZ) vozidla, které pachatel řídil. Tuto SPZ uvedený svědek v době incidentu nadiktoval svědku R. P., načež bylo z registru vozidel zjištěno, že jeho majitelem, resp. provozovatelem byl právě stěžovatel. Uvedené skutečnosti pak reálně vylučují, že by mohlo, jde-li o osobu pachatele daného trestného činu, dojít k záměně. Stěžovatel sice tvrdil, že na daném místě v rozhodné době vůbec nebyl, hodnověrně však toto své tvrzení nedoložil. Stěžovatel konečně vytýká orgánům činným v trestním řízení, že nezajistily, aby soudní znalec měl k dispozici rozbité přední sklo, a že namísto toho byly zkoumány jen jeho údajně nekvalitní fotografie, z nichž nebylo možno mikropraskliny zjistit. Touto otázkou se již zabýval a vypořádal soud prvního stupně. Skutečnost, že tyto mikropraskliny byly přítomny, soudní znalec vyvodil i bez fyzického zkoumání skla, obžaloba jeho závěr nijak nezpochybnila a obecné soudy z ní také vycházely. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvádí (a ani Ústavnímu soudu není známo), jaká další relevantní skutečnost by na základě fyzického zkoumání skla mohla být zjištěna, nelze ani této námitce přiznat důvodnost. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2010 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:3.US.228.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 228/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 5. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 26. 1. 2010
Datum zpřístupnění 9. 6. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Jihlava
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Mucha Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §89 odst.12, §202, §257
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §104b
  • 341/2002 Sb., §36 odst.1, §36 odst.3 písm.a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík trestný čin
znalecký posudek
škoda
škoda/materiální
dokazování
rekognice/rekonstrukce
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-228-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 66259
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-01