ECLI:CZ:US:2010:3.US.254.10.1
sp. zn. III. ÚS 254/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky ČEZ a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 Ans 4/2009-93, spojené s návrhem na zrušení části §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "a veřejné instituce", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Městského soudu ze dne 7. 4. 2009, č. j. 8 Ca 310/2007-56, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka především nesouhlasí s výkladem, který Nejvyšší správní soud podal k otázce vymezení okruhu povinných osob dle §2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, jmenovitě pak se závěrem, že je "veřejnou institucí", a tudíž - ve smyslu tohoto ustanovení - i osobou povinnou. Ku podpoře své oponentury odkázala na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, odkud dovozuje, že Nejvyšší správní soud "svojí rozhodovací praxí ... výrazně překročil rámec výkladu poskytnutého Ústavním soudem", jestliže okruh povinných subjektů "podstatně rozšířil", a názor, že za veřejnou instituci lze považovat i obchodní společnosti s majetkovou účastí státu, patří podle stěžovatelky k výkladu "nejextenzivnějšímu".
Přípustnost ústavní stížnosti pokládá stěžovatelka za založenou tím, že svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, neboť 1/ napadené rozhodnutí bude sloužit jako "obecné interpretační pravidlo pro řešení identických (či obdobných) případů" a informační povinnost se tak "může rozšířit na celou řadu dalších soukromoprávních ... subjektů", a současně 2/ výklad pojmu "veřejná instituce" zjevně činí v rozhodovací praxi potíže, jež vyžadují, aby byl podán ústavně konformní výklad; v dané věci tato otázka již nebude před soudem otevírána, jelikož právní názor Nejvyššího správního soudu je pro městský soud závazný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil kasační soud.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Za nemeritorní rozhodnutí, která jsou naopak (srov. kupříkladu nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04) způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatele (tím, že vystihují "samostatnou uzavřenou část řízení", přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo), nelze proto považovat kasační rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím jen věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž kasační soud zrušil rozhodnutí krajského (městského) soudu vydaného v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není ústavní stížnost přípustná (srov. v obdobné situaci též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1829/08, sp. zn. III. ÚS 1493/08 a sp. zn. III. ÚS 2956/08).
Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], představuje odchylku od zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 193/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 19, str. 159 a násl.). Mimořádné okolnosti, za kterých podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tezí - již vícekrát, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 15/95, sp. zn. III. ÚS 16/96, sp. zn. II. ÚS 446/04, sp. zn. II. ÚS 251/04, resp. nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06; v dané věci se však neuplatní, neboť míří na situace jiné, kdy zde je (byl) objektivně k dispozici (pod-ústavní) opravný prostředek, leč řízení o něm vedeno není (nebylo); naopak je nelze vztáhnout k procesním poměrům existujícího řízení, jež stále probíhá.
Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností (v budoucnu) napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), pakliže jí bude vskutku nepříznivé.
Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle výše zmíněného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bylo nutno odmítnout, a tak se také stalo.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, nepřichází - již logicky - v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem, aby bylo zrušeno rozhodné ustanovení právního předpisu, aplikované jí napadeným rozhodnutím; ten musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu