ECLI:CZ:US:2010:3.US.2733.10.1
sp. zn. III. ÚS 2733/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010 č. j. 32 Cdo 1410/2009-158 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008 č.j. 69 Co 124/2008-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že jimi došlo k porušení článku 1, článku 4 a článku 90 Ústavy České republiky a článku 1, článku 3, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 16 C 100/2006 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby žalované Komerční bance, a. s., byla uložena povinnost zaplatit mu 380 000 Kč s přísl., a to z titulu náhrady škody (ušlého zisku), jež mu měla vzniknout zmařením dražby, v níž vydražil nemovitost za částku o 380 000 Kč nižší, než jak byly dotčené nemovitosti oceněny znaleckým posudkem (pozdější vydražitel ji prodal za částku 650 000 Kč); přitom dražba byla zmařena tím, že žalovaná včas neplnila k rukám dražebníka, ačkoli se k tomu podle smlouvy o hypotečním úvěru zavázala.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 1. 2008 č. j. 16 C 100/2006-99 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že žalovanou v souladu s ustanovením §501 odst. 1 obch. zák. požádal o čerpání úvěru, a ani jinak nebylo zjištěno, že by žalovaná porušila povinnost ze smlouvy, kterou účastníci uzavřeli.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2008 č.j. 69 Co 124/2008-133 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Ztotožnil se s jím učiněnými závěry (vyjma dílčí argumentace prostřednictvím §376 obch. zák.) a doplnil je uplatněním názoru, že nelze ani dovodit existenci škody, neboť nebyla dána příčinná souvislost mezi případným porušením právní povinnosti žalované a ušlým ziskem stěžovatele, jelikož cena nemovitosti dosažená v dražbě odpovídá obvyklé ceně nemovitosti a případné její další "zhodnocení" se zmařenou dražbou nesouvisí.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 6. 2010 č. j. 32 Cdo 1410/2009-158 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné a odkázal na rozhodnutí, v nichž jím vznesenou právní otázku již dříve posoudil, a napadený názor odvolacího soudu je s nimi v souladu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávné hodnocení důkazů, neúplnost dokazování a porušení rovnosti stran, jestliže se soudy přiklonily k nepodloženému tvrzení silnější strany, ačkoli splnil veškeré podmínky pro čerpání úvěru, podepsal příslušnou žádost a žalovaná původně své pochybení uznala.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nekoliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na srozumitelná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze odkázat.
Obdobné je namístě vztáhnout ke skutkové rovině sporu; důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení důkazů zde zjevně není; učiněná zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a přijaté skutkové závěry soudy sice stručně, avšak stále ještě adekvátně a srozumitelně odůvodnily.
Vzhledem k tomu otázka "správnosti" skutkového zjištění, zda stěžovatel požádal o čerpání úvěru či nikoli (o což primárně v dané věci šlo), ústavněprávní roviny nedosahuje. Stěžovatel ostatně neoponuje jinému (právnímu) závěru, který sám o sobě zakládá posouzení jeho nároku jako nedůvodného, že totiž absentuje okolnost vzniku té škody, již v žalobě identifikoval.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu