ECLI:CZ:US:2010:3.US.2789.10.1
sp. zn. III. ÚS 2789/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Janem Stančíkem, advokátem, se sídlem Valašské Meziříčí, ul. Hemy 855, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2010, č. j. 10 Co 446/2010-205, a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočce ve Valašském Meziříčí ze dne 5. 3. 2010, č. j. 40D 125/2007-184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci, neboť míní, že jimi byla dotčena její práva zakotvená v čl. 36, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Vsetíně napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení, neboť dospěl k závěru, že její majetkové poměry důvod pro osvobození od soudních poplatků nezakládají (§138 odst. 1, §30 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě toto rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Oba soudy identifikovaly stěžovatelčin majetek, nemovitý i movitý, včetně peněžních prostředků na bankovních účtech, jež zdědila, za významný, který možnosti zaplacení soudního poplatku nevylučuje.
V ústavní stížnosti stěžovatelka oběma soudům vytýká, že pro posouzení jejích majetkových poměrů nevyšly z jejich "aktuálního stavu", konkrétně že nevzaly v úvahu stáří jejího rodinného domu a ani fakt, že je "zatížen" exekučním řízením, dále skutečnost, že s manželem pobírajícím starobní důchod v době rozhodování nežila ve společné domácnosti, jakož i to, že "hotové finanční prostředky" již utratila za pohřeb své matky, opravu zmíněné nemovitosti a vyšší doplatek za plyn. K podpoře svých tvrzení o nepříznivých majetkových poměrech též uvádí, že v době po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně jí byla přiznána dávka státní sociální podpory - příspěvek na bydlení. Dovozuje proto, že rozhodování soudů bylo zatíženo projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle, což vedlo k odepření spravedlnosti a porušení principu rovnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení (ve věci projednání dědictví), proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci jejího návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a odvolací soud se s námitkami, které v něm uplatnila (v podstatném rozsahu identickými s těmi, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti), adekvátně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního opomenutí kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež v dané věci obecné soudy uplatnily, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze. Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Se zřetelem k ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. se proto již připomíná, že k rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zdrženlivě, totiž že zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, a vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98) anebo, jak je předznačeno výše, situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Že o takový případ zde nejde, je předznamenáno výše; stěžovatelka předestírá Ústavnímu soudu popis svých majetkových poměrů, který již obecné soudy zhodnotily, a neopodstatněně očekává, že jím budou posouzeny odlišně. Ústavní stížností tak pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, k čemuž však ve skutečnosti svými námitkami směřuje.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu