ECLI:CZ:US:2010:3.US.285.10.1
sp. zn. III. ÚS 285/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. G., právně zastoupené JUDr. Jiřím Janebou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Komenského 266, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2009 č. j. 0 Nt 811/2009-8 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2009 č. j. 11 To 485/2009-23, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla stěžovatelka v záhlaví označeným usnesením okresního soudu ze dne 27. 10. 2009 vzata do vazby z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a), b), c) trestního řádu v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi podle ust. §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), d) tr. zák., pro něž je stěžovatelka trestně stíhána na základě usnesení policejního orgánu ze dne 26. 10. 2009. Proti rozhodnutí okresního soudu podala navrhovatelka stížnost, kterou však Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 12. 2009 jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Zpochybňuje závěry obecných soudů, pokud jde o důvodnost podezření z trestné činnosti, pro niž je stíhána. Obecné soudy dle stěžovatelky nespecifikovaly její úlohu v rámci organizované zločinecké skupiny, k níž měla náležet a jejich rozhodnutí tudíž spočívají na nepřijatelném principu kolektivní odpovědnosti. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem soudu prvého stupně, který toliko odkázal na výpovědi několika svědků, jež mají stěžovatelku z trestné činnosti usvědčovat, aniž se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobněji zabýval tím, co tyto osoby ve vztahu ke stěžovatelce skutečně vypověděly. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy naplnění vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu spatřují především ve skutečnosti, že stěžovatelce hrozí vysoký trest, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 566/03. Dle názoru stěžovatelky je však tento nález obecnými soudy interpretován zcela mimo celkový kontext judikatury Ústavního soudu. Rovněž ve vztahu k existenci důvodů koluzní vazby se obecné soudy v napadených rozhodnutích dle stěžovatelky omezily na pouhá paušální konstatování o tom, že by se jednotliví obvinění mohli domlouvat, ovlivňovat jiné osoby či jinak mařit vyšetřování. Dále, pokud jde o důvod vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. řádu, obecné soudy dle stěžovatelky opomněly zkoumat, zda je stěžovatelka vůbec schopna v trestné činnosti pokračovat bez ostatních spoluobviněných. Stěžovatelka rovněž uvažuje o tom, zda její vazební stíhání i vazební stíhání dalších osob v dané trestní věci není formou nátlaku na obviněné, aby se rozhodli vypovídat. Dle názoru stěžovatelky ve vazebním řízení dále nebylo přihlíženo k neproporcionálním následkům její vazby; zejména nebylo zohledněno, že stěžovatelka je matkou malých dětí.
II.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Tato vyjádření byla velmi stručná, neboť účastníci pouze vyjádřili obecný nesouhlas s argumentací stěžovatelky a odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí. Z tohoto důvodu Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat uvedená vyjádření stěžovatelce k replice. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisy vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 Nt 811/2009, 0 Nt 904/2010, 0 Nt 2101/2010.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv či svobod; k tomu by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. již nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96 dostupný v databázi rozhodnutí NALUS). V projednávané věci však žádné takové porušení ústavních předpisů zjištěno nebylo.
Ústavní soud nejprve připomíná, že obecnému soudu v přípravné fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o samu důvodnost trestního stíhání obviněného. Rozhoduje-li obecný soud o vazbě, vychází z dikce ustanovení §67 tr. řádu, druhý pododstavec, jež toliko požaduje, aby dosud zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Na odůvodnění vazebních rozhodnutí nelze mít přehnané požadavky právě po stránce skutkové argumentace vztahující se k důvodnosti trestního stíhání obviněného, o jehož vazbu se jedná. Není nutné, aby obecný soud v takovém rozhodnutí podrobně rozváděl obsah usvědčujících důkazů, je-li důvodnost trestního stíhání (tedy určitá vyšší míra pravděpodobnosti, že se obviněný konkrétního trestného jednání dopustil) jasně patrná z dosud shromážděného spisového materiálu.
V projednávané věci je sice napadené usnesení okresního soudu, jímž byla stěžovatelka vzata do vazby, odůvodněno stručně, obsahuje však všechny podstatné skutečnosti, z nichž se existence výše uvedených vazebních důvodů podává. Z vyžádaného spisového materiálu okresního soudu je patrné, že obecný soud při vzetí stěžovatelky do vazby vycházel z velmi podrobně odůvodněného návrhu státní zástupkyně dle ust. §68 odst. 1 tr. řádu, v němž jsou rozebrány výsledky prověřování, z nichž velmi konkrétním způsobem vyplývá intenzivní podezření o účastenství stěžovatelky na závažné organizované trestné činnosti ve smyslu ust. §232a tr. zák. Na této trestné činnosti se stěžovatelka podle zjištění policie měla podílet dlouhodobě v úzké součinnosti zejména se svým druhem, obviněným K. a s dalšími osobami, s nimiž měla brutálním způsobem nutit poškozené ženy k poskytování sexuálních služeb za úplatu v České republice i v zahraničí.
Pokud jde o existenci důvodů vazby předstižné dle §67 písm. a) tr. zák., Ústavnímu soudu nezbývá než spolu s obecnými soudy odkázat na závěry vyjádřené v nálezu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 (dostupném v databázi rozhodnutí NALUS), jež na věc stěžovatelky plně dopadají. Ústavní soud ve světle spisového materiálu konstatuje, že ve věci stěžovatelky nejde o pouhou typovou hrozbu vysokým trestem na základě v úvahu přicházející trestněprávní kvalifikace stíhaného jednání (srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 226/96, I. ÚS 19/97 a další). Hrozba vysokého trestu je v případě stěžovatelky podložena specifickými skutečnostmi, jež vyplývají z výsledků prověřování podezření z trestného činu policií. Relevantní je zejména těsné spojení stěžovatelky s obviněným K., který měl být řídící osobou organizované skupiny. Spolu s obv. K. se měla stěžovatelka velmi aktivně podílet na výběru poškozených žen, odebírat jim osobní doklady, zadržovat je ve společném bytě, činit na ně nátlak, organizovat prostituci těchto žen a z jejich nucené prostituce kořistit. Ze spisového materiálu je zřejmé, že dle zjištění policie neměla stěžovatelka hrát v rámci organizované skupiny nikterak podružnou, závislou či okrajovou roli. Za této situace lze v případě, že se uvedená podezření v dalším řízení potvrdí a stěžovatelka bude uznána vinnou, důvodně očekávat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozmezí trestní sazby dle §232a odst. 3 tr. zák. [nedojde-li dokonce ke změně trestněprávní kvalifikace na trestný čin dle odst. 4 téhož ustanovení, viz §232a odst. 4 písm. c)].
Z argumentace stěžovatelky ani z vyžádaného spisového materiálu přitom nevyplývají žádné "silné důvody" ve smyslu citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, jež by byly s to existenci vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu eliminovat. I ve vztahu k důvodům vazby předstižné dle §67 písm. c) tr. řádu lze poukázat na to, že stěžovatelka se dle zjištění policie měla mimořádně závažné trestné činnosti dopouštět soustavně po delší dobu (minimálně dvou let), vůči celé řadě poškozených a kořistěním z jejich nucené prostituce získávat značné finanční zisky. Do uvedené trestné činnosti mělo být zapojeno více osob, z části dosud neztotožněných. Skutečnost, že stěžovatelka je matkou malých dětí, není překážkou pro vzetí stěžovatelky do vazby za situace, kdy podle dosavadních zjištění policie stěžovatelce přítomnost dětí v domácnosti nikterak nebránila v předchozí soustavné trestné činnosti. Ve vztahu k argumentaci stěžovatelky rodinným zázemím nelze ve světle spisového materiálu přehlédnout, že i na stíhaném trestném činu obchodování s lidmi se měly podílet především blízké osoby, resp. příbuzní stěžovatelky. Z hlediska ústavněprávního posouzení odůvodněnosti a proporcionality vazebního stíhání není bez významu ani zahájení dalšího trestního stíhání stěžovatelky, k němuž došlo pro majetkové trestné činy v mezidobí od vydání napadených rozhodnutí do podání ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu