ECLI:CZ:US:2010:3.US.2891.10.1
sp. zn. III. ÚS 2891/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Komořanská 63, Praha 4 - Modřany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2010 č. j. 51 Co 128/2010-217 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. ledna 2010 č. j. 57 C 73/2006-187, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 10. 2010 napadá stěžovatel výrok pod bodem I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2010 č. j. 51 Co 128/2010-217 v té jeho části, kterou byly potvrzeny výroky pod bodem III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. ledna 2010 č. j. 57 C 73/2006-187, tedy výroky, kterými byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů řízení ve výši 1 442,50 Kč (výrok pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně) a dále bylo rozhodnuto, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení" (výrok pod bodem IV. rozsudku soudu prvního stupně).
Stěžovatel je přesvědčen, že oba rozsudky v napadených výrocích porušily jeho právo na "efektivní soudní ochranu" (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina), právo na rovnost účastníků soudního řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny).
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry obou obecných soudů o uložení povinnosti platit náklady řízení, přičemž zdůrazňuje, že žalobkyně v řízení o vypořádání společného jmění manželů byla sice úspěšná, avšak soud měl aplikovat ustanovení §143 o. s. ř. již jen proto, že stěžovatel jako žalovaný údajně svým chováním žádnou příčinu k podání předmětné žaloby nedal, ale naopak již v roce 2005 vyzval žalobkyni k vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále jen "SJM"), přičemž v případě nabytí členského podílu žalobkyní požadoval na vyrovnání podílů částku 850 000,- Kč. Oba obecné soudy prý ohledně nákladů řízení a v souvisejícím výroku o nákladech státu rozhodly "libovolně, bez jakékoliv opory v zákoně a v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu".
II.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci žalobkyně L. J. proti stěžovateli jako žalovanému v řízení o vypořádání SJM uložil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovateli 1 160 000,- Kč (výrok I.), žalobkyni i stěžovateli, tedy každému z obou účastníků uložil zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 na náhradu nákladů řízení 1 442,50 Kč (výrok II.) a současně rozhodl, že žádný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Předmětem žaloby byla hodnota členského podílu v bytovém družstvu k bytu o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím, I. kategorie v Praze 4 a nájemní právo s ním spojené, jejichž hodnota je podle znaleckého posudku dána v rozmezí 2 400 000,- Kč až 2 800 000,- Kč. O náhradě nákladů státu soud rozhodl podle ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř., o nákladech řízení účastníků podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
Městský soud v Praze pod bodem I. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
III.
Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není rovněž povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva; zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jde o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03 , Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375, dostupný též na http://nalus.usoud.cz). Žádný takový protiústavní exces nebyl v postupu obecných soudů v tomto případě shledán.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat. Ústavní soud si je vědom své judikatury týkající se nákladů řízení, v níž konstantně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení zpravidla není způsobilé porušit základní práva a svobody a nemůže být tudíž podrobováno ústavněprávnímu přezkumu. K němu může docházet toliko ve zcela výjimečných a extrémních případech (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/01, N 57/26 SbNU 113, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189 či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05, N 231/39 SbNU 449). Stěžovatelem citované judikáty (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09 dostupný na http://nalus.usoud.cz a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1/04, N 8/36 SbNU 75) na případ stěžovatele nedopadají.
Co se týče tvrzeného porušení článku 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud musí konstatovat, že neshledal porušení žádných aspektů spravedlivého procesu, ani zásah do stěžovatelových hmotných (majetkových) práv. I když Ústavní soud (výjimečně) podrobuje přezkumu náhradově nákladové výroky obecných soudů, musí jít o případy, v nichž procesní pochybení dosáhla značné intenzity (tedy jde o značné vybočení ze standardů spravedlivého procesu), aby bylo možné zvažovat dosažení ústavněprávní roviny. V posuzovaném případě tyto podmínky nejsou dány.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku vysvětil, z jakých důvodů rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§142 odst. 2 o. s. ř.), přičemž v podstatě shodně (byť na základě jiných důvodů) rozhodl i soud prvního stupně. Náklady řízení totiž vznikly v rámci řízení, v němž šlo o určení výše hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, nikoliv o samotný základ sporu (o který šlo v řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu). Výrok o nákladech řízení je celkově souladný jak s průběhem, tak i s výsledkem projednávané věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2007 sp. zm. III. ÚS 1636/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Již vůbec nelze uvažovat o porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť městský soud nepostupoval podle ustanovení §150 o. s. ř. (k jehož aplikaci nebyl žádný důvod), ale podle ustanovení §142 odst. 2 ve spojení s ustanovením §224 odst. 1 o. s. ř., tj. podle obecných norem (viz str. 7 rozsudku městského soudu).
Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele, proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu