ECLI:CZ:US:2010:3.US.30.10.1
sp. zn. III. ÚS 30/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. J. B., zastoupeného JUDr. Jarmilou Zichovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 2c, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2009, č. j. 3 To 104/2009-1854, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení "v části, kterou se nevyhovuje (jeho) stížnosti ... ze dne 18. 6. 2009 a doplnění ze dne 30. 6. 2009", neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho právo na "spravedlivou odměnu" a "byl dotčen ve svém právu získávat prostředky pro své životní potřeby prací" podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), přičemž "na zvážení ÚS" ponechává otázku porušení zásady "nemo iudex in res sua" a potažmo práva na spravedlivý proces.
K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že stížnostní soud "přijal restriktivní výklad" ustanovení §11 odst. l písm. d), e) a g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátního tarifu").
Stěžovatel polemizuje se závěrem obecných soudů, že "písemné návrhy důkazů, dotazy na orgány státní správy či omluvy z jednání" jsou nepodřaditelné §11 odst. l písm. d) advokátního tarifu, námitkou, že i tato jeho podání předpokládala odborné posouzení, resp. "projednání s klientem", přičemž vztah k věci samé lze prý demonstrovat kupř. tím, že "za neomluvenou neúčast u soudu reálně hrozí vazba". Zdůrazňuje, že mu "nebyl proplacen ani dotaz na MŠ ČR, který je jistě písemným podáním, dokonce nejvyššímu správnímu orgánu, a myšlenka v něm obsažená, rozhodně není tuctová".
Stěžovatel dále zpochybnil obecnými soudy podaný výklad §11 odst. 1 písm. e) a g) a §14 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, podle kterého "za přerušení jednání delší než 30 minut náleží obhájci nárok na náhradu za promeškaný čas"; vyslovil oproti tomu názor, že jelikož obhájce "reálně" nemůže "nosit si sebou jinou práci a potřebné pomůcky, aby ji mohl na chodbách soudu o přestávkách na klíně vykonávat", měla by být odměna podle §11 odst. l písm. e) a g) advokátního tarifu proplácena za "veškerý čas mezi začátkem prvního a koncem posledního úkonu v kalendářním dni".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2009, č. j. 11 T 29/2000-1791, a nově rozhodl tak, že stěžovateli přiznal odměnu za úkony právní pomoci ve výši 348 210 Kč, náhradu hotových výdajů 41 831,70 Kč, náhradu za promeškaný čas 21 605 Kč a režijní paušál 9 750 Kč.
Přisvědčil soudu prvního stupně, že stěžovateli (obhájci v trestní věci H. R.) nenáleží nárok na přiznání odměny za úkony označené v odůvodnění jeho usnesení "pod body 9/, 19/, 27/ 30/, 48/, 53/, 60/ - 65/, 68/, 69/, 71/, 73/, 80/, 83/, 93/ - 95/, 97/ - 99/, 101/, 103/, 104/ a 106/", neboť nepředstavují písemná podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; poukázal přitom na "hodnocení přiměřenosti takových úkonů, vzhledem k náročnosti činnosti advokáta ve vztahu k dalším (v §11 advokátního tarifu výslovně specifikovaným) úkonům právní pomoci, za něž mimosmluvní odměna ... právem náleží", jakož i na odpovídající právní názory traktované v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 To 59/99, a komentáři Předpisů o odměňování advokátů vydaném Českou advokátní komorou. Oproti tomu opodstatněnou shledal stížnostní soud námitku stěžovatele ohledně odměny "za úkon pod bodem 77/".
Stížnostní soud nezpochybnil postup soudu prvního stupně při stanovení odměny za účast obhájce u výslechů v přípravném řízení (body 12/, 20/, 24/, 25/, 42/ a 43/) a při hlavním líčení (bod 102/) podle §11 odst. 1 písm. e) a g) a §14 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu; upozornil, že shodně vyznívá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 8 To 143/01, uveřejněné v Bulletinu advokacie roč. 2002, č. 4, str. 57.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kriteriem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.
Podmínkou zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tedy jen takové porušení jimi aplikovaného práva, jež stěžovateli způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jeho právním postavení. O úspěchu ústavní stížnosti naopak nelze uvažovat v situaci, kdy stěžovateli taková újma - byť i hypoteticky vadným ("nesprávným") rozhodnutím - nevznikla, a vniknout ani nemohla.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (o což výlučně v daném případě může jít) nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.
Její podstatou je totiž toliko námitka, že obecné soudy při rozhodování o stěžovatelově odměně a náhradách ve smyslu §151 odst. 3 tr. řádu "nesprávně" aplikovaly konkrétní ustanovení advokátního tarifu, a to v obou dílčích argumentačních rovinách, jež stěžovatel v ústavní stížnosti otevřel; tím však není ničím jiným, než pokračující polemikou se závěry obecných soudů (stížnostního soudu), a stěžovatel - zcela nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu. Ačkoli bylo výše řečeno, že "věcná správnost" není sama o sobě kriteriem ústavněprávního přezkumu, stěžovatel se přesto k Ústavnímu soudu právě takto obrací, a to proto (jak výslovně konstatuje), že "dovolání" k dispozici nemá.
Ústavnímu soudu se přísluší omezit na zjištění, že se všemi stěžovatelovými námitkami se obecné soudy - a to způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vypořádaly, odůvodnění jimi vydaných rozhodnutí jsou srozumitelná, a stěžovatelem namítaná protiústavní "restriktivnost" výkladu aplikovaných norem zjevně absentuje rovněž.
I kdyby mohly být námitky stěžovatele hodnoceny jako relevantní (resp. jím předestřený výklad "správnější" než výklad zvolený obecnými soudy), spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a ústavněprávní význam postrádají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06).
Ústavní soud se otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta zabýval již ve stanovisku Pl. ÚS-st.-1/96, na něž stěžovatel ostatně sám nepřímo odkazuje. Zde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně např. nález ze dne 12. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 60/97, N 51/11 SbNU 9).
Existenci naznačené "intenzity" zásahu v projednávané věci však dovodit též nelze, neboť stěžovateli nepříznivé závěry obecných soudů nepostrádají racionální základnu, lze je rozumně zastávat, a na nich založená rozhodnutí tím nejsou ani nepředvídatelná ani svévolná. Co do stěžovatelem tvrzeného porušení principu proporcionality je přiléhavé poznamenat, že je samozřejmě nelze identifikovat s pouhou relací mezi soudy stanovenou odměnou a odměnou, jež by mu podle jeho výkladu advokátního tarifu měla náležet; případný nepoměr sám o sobě "extrémním případem porušení práva", jak stěžovatel míní, očividně není.
Nelze přitom ani přesvědčivě dovodit, že Vrchním soudem v Olomouci uplatněné hledisko odborné náročnosti konkrétních úkonů [včetně stěžovatelem akcentovaného přípisu Ministerstvu školství mládeže a tělovýchovy ohledně "učební osnovy pro výuku matematiky na ZDŠ v letech 1964-1973", se zřetelem k "finanční (bankovní) matematice"], odůvodněné právě nalezením "proporce" v rámci odměňování činnosti obhájce, by mohlo být v posuzované věci identifikováno - naopak - s jejím porušením.
Že odměna podle §11 odst. l písm. e) a g) advokátního tarifu nenáleží za "veškerý čas mezi začátkem prvního a koncem posledního úkonu v kalendářním dni", jak požadoval stěžovatel, ale je třeba dalšího strukturování (zohlednění přestávek), vyplývá rovněž z rozhodovacích důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 215/05, N 179/38 SbNU 435, kladoucího důraz na "kompenzační" povahu náhrady za promeškaný čas, která se - též pojmově - odlišuje od odměny za úkony právní služby. V řízení před obecnými soudy nárok na náhradu za promeškaný čas - v souvislosti s úkony vymezenými "pod body 12/, 20/, 24/, 25/, 42/, 43/ a 102/" - nemohl být přiznán již proto, že jej stěžovatel neuplatnil; jen nepřímo vznesená otázka, zda by nemělo být (kvůli obtížím spojeným s organizací "zástupné" činnosti) regulérní za některé "přestávky" (z kategorie podle současné úpravy "neplacených") náhradu přiznat, představuje pouhou hypotetickou konstrukci, které ústavněprávní kontrola nesvědčí.
Poukazoval-li stěžovatel dále na specifický mechanismus stanovení odměny advokáta (resp. zásadu "nemo iudex in res sua"), a tím přísnější požadavky na "spravedlivý proces", je vhodné stěžovateli připomenout i protisměrně působící závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii, dle kterých dává advokát zápisem do seznamu advokátů z ústavního hlediska předběžný souhlas mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno, za výhody současně poskytované, jeho právo na zisk z podnikání, a to právě ve smyslu jím dovolávaného čl. 26 odst. 3, resp. čl. 11 Listiny.
Z řečeného je tedy přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných (soudu stížnostního) v dané věci splněny nejsou. O excesivní vybočení ze všeobecně sdílených interpretačních principů, resp. o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde nejde, a nic jiného "ve hře" vskutku nebylo.
Tím je shora přeznačený úsudek, že stěžovatelova ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu