ECLI:CZ:US:2010:3.US.3009.09.1
sp. zn. III. ÚS 3009/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem v Praze 1, Jungmannova 31, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 8 To 69/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2009 a doplněnou podáním ze dne 27. 11. 2009, splňující formální náležitosti návrhu dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jeho vydáním byl porušen čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009 č. j. 8 T 18/2008-376 bylo rozhodnuto, že podle §455 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t. ř."), stěžovatel vykoná na území České republiky nepodmíněný trest odnětí svobody na doživotí na podkladě rozsudku Zemského soudu Mnichov I ze dne 2. 4. 1998 sp. zn. 1 Ks 122 Js 4237/95, ve spojení s usnesením Spolkového soudního dvora ze dne 6. 10. 1998 sp. zn. StR 497/98, Spolková republika Německo, který byl uznán na území České republiky rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008 sp. zn. 8 T 18/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 8 To 120/2008. Krajský soud dále rozsudkem ze dne 19. 6. 2009 rozhodl, že stěžovatel se k výkonu tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2006 č. j. 8 T 18/2008-376 podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej podle §256 t. ř. odmítl jako nedůvodné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným usnesením došlo ke zhoršení jeho trestněprávního postavení tím, že výkon trestu osob odsouzených na doživotí v České republice je v podstatném rozsahu přísnější než výkon trestu, jemuž byl stěžovatel podroben ve Spolkové republice Německo. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá svůj podrobný výklad ustanovení čl. 7 Úmluvy a tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení tohoto článku Úmluvy v důsledku porušení zásady nulla poena sine lege. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené usnesení svým nálezem zrušil. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále dokládá rozdílné podmínky režimu výkonu trestu ve Věznici Straubing, kde vykonával trest na území SRN a ve Věznici Horní Slavkov, v níž vykonává trest v současné době.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost se žádostí o vyjádření Vrchnímu soudu v Praze. Ten plně odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Vrchní soud dále zdůraznil, že odlišné podmínky výkonu trestu odnětí svobody v jednotlivých státech jsou logické a dané a nemohou být považovány samy o sobě za zhoršení procesního postavení odsouzeného podle čl. 11 odst. 1 písm. d) Úmluvy o předávání odsouzených osob (publikované pod č. 555/1992 Sb.). V opačném případě by totiž soudy musely zkoumat podmínky výkonu trestu nejen v jednotlivých státech, ale i v jednotlivých věznicích, protože je zřejmé, že i v rámci jednoho státu jsou podmínky výkonu trestu v jednotlivých věznicích rozdílné. Důvody rozdílnosti se mohou značně lišit a mohou být posuzovány subjektivně. Vrchní soud zdůraznil, že takový požadavek by mohl prakticky zablokovat předávání odsouzených osob mezi signatáři Úmluvy.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně považuje za potřebné zopakovat některé své závěry, obsažené ve svém rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 2853/08, v němž projednával ústavní stížnost téhož stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 8 To 120/2008. Ústavní soud již v tomto svém usnesení konstatoval, že "Pouze výrok, resp. rozhodnutí o zařazení stěžovatele do konkrétního typu věznice pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, které je součástí rozhodnutí o "výkonu" uznaného cizozemského rozhodnutí, nikoli vlastní rozhodnutí o "uznání" cizozemského rozhodnutí, může mít za následek zhoršení trestně právního postavení stěžovatele. Ústřední zásadou pro rozhodování soudu o výkonu uznaného trestního rozsudku cizího státu je taková změna podmínek výkonu trestu, která nesmí vést k celkovému zhoršení postavení odsouzeného. Až v rámci tohoto řízení (§455 odst. 2 TrŘ) si soud musí vyžádat podrobnosti o výkonu trestu, zejména popis způsobu výkonu trestu, včetně rozsahu omezení stěžovatele a s touto skutečností se následně vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí [čl. 6 odst. 2 písm. b) Úmluvy, srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 7 Tpjn 303/2007]."
Vrchní soud v Praze nyní posuzovanou věc stěžovatele náležitě posoudil a odůvodnil v souladu s požadavky vyjádřenými ve shora citovaném rozhodnutí Ústavního soudu. Zejména se podrobně zabýval námitkami stěžovatele, které opětovně vznáší i v ústavní stížnosti. Vrchní soud podrobně vysvětlil, jaké důvody jej vedly k závěru, že zařazení stěžovatele do věznice s ostrahou nezhoršuje jeho procesní postavení. Uvedl, že ze zprávy Věznice Straubing v SRN je zřejmé, že v některých případech jsou omezení odsouzených menší než je tomu obecně ve výkonu trestu ve věznici s ostrahou v ČR, ovšem na druhou stranu vyvažují tento "neprospěch" některé výhody výkonu trestu v ČR. Takovou výhodou je zejména samotná možnost výkonu trestu v mateřské zemi a nikoli v cizině. Vrchní soud však především zdůraznil, že hodnocení výhod a nevýhod je zcela individuální a těžko lze nalézt objektivní měřítka pro jejich posouzení. Jak vrchní soud dále uvedl, smyslem Úmluvy o předávání odsouzených osob není to, aby se stát zbavil cizinců, které má ve výkonu trestu odnětí svobody, ale prospěch těchto osob, tedy to, aby mohly vykonávat trest v mateřské zemi a nikoli v cizině.
V ústavní stížnosti předložené argumenty, o nichž má stěžovatel za to, že podporují její tvrzení o porušení jeho základních práv, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení srozumitelně objasnil interpretaci předmětných ustanovení Úmluvy o předávání odsouzených osob a jejich aplikaci na daný případ. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením věci obecnými soudy, nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Porušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, relevantně interpretoval a aplikoval právní normy s ohledem na ústavní principy uplatňující se v oblasti trestního práva a v souladu s ustanoveními trestního řádu, který upravuje průběh řízení, v nichž jsou obsaženy principy obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. S námitkami stěžovatele se vrchní soud řádně vypořádal a svá rozhodnutí také řádně odůvodnil. Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené porušení čl. 7 Úmluvy.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu