ECLI:CZ:US:2010:3.US.3056.10.1
sp. zn. III. ÚS 3056/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. G., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2008, č. j. 68 Co 288/2008-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, vydané v jeho občanskoprávní věci, a to ve výroku o nákladech odvolacího řízení.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 3. 2008, č. j. 25 C 244/2007-55, byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení peněžité částky z titulu náhrady škody, a stěžovateli uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil tak, že se žalovaným právo na náhradu nákladů nepřiznává, avšak co do nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že jejich náhradu stěžovateli již uložil. Ve vztahu k nákladům před soudem prvního stupně konstatoval, že shledal důvod k užití ustanovení §150 o. s. ř. zejména pro osobní a majetkové poměry stěžovatele, což již podle jeho názoru nelze vztáhnout k řízení odvolacímu, "v němž žalovaným vznikly opět náklady v souvislosti s právním zastoupením", a nepřiznat jim je podle úspěchu ve věci by nebylo "spravedlivé", neboť stěžovatel se nepodrobil rozhodnutí soudu prvního stupně a "vyvolal další kolo řízení".
Dovolání stěžovatele podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 7. 2010, č. j. 25 Cdo 643/2009-98, odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. ].
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že změna názorů na hodnocení důvodů zvláštního zřetele pro užití §150 o. s. ř. byla projevem libovůle a nahodilosti odvolacího soudu, jež nemá oporu v zákoně, neboť "zcela pominul principy, kterými se má řídit rozhodování o nákladech řízení, tzn. nejprve úspěšnost ve sporu a poté mimořádné důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení". Stěžovatel se domnívá, že byl v odvolacím řízení "částečně úspěšný" tím, že výrok o nákladech řízení byl změněn, což "též požadoval", a tuto okolnost odvolací soud "nezohlednil"; nadto "ve stejném okamžiku ... shledal důvody zvláštního zřetele hodné a zároveň tyto důvody popřel, a úhradu nákladů stanovil jako sankci za postup dle zákona". Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05 pak stěžovatel dovozuje, že "v případě, kdy se navrhovatel, jako osoba poškozená na zdraví, domáhá náhrady škody, nelze mu uložit nést náklady řízení na základě mechanického rozhodování podle úspěchu ve sporu; takový mechanismus, který není ani řádně odůvodněn, znamená prvky libovůle a nahodilosti".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, odvolací soud mu dal v uplatněné argumentaci (§150 o. s. ř.) zapravdu, a i v té části, v níž s ním stěžovatel nesouhlasí, své posouzení podrobně a srozumitelně odůvodnil.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Taková situace v dané věci však nenastala.
Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Především platí, že ustanovení §150 o. s. ř. reflektuje situaci nepřehlédnutelného soudního uvážení, do kterého Ústavní soud - jak uvedl již v řadě svých rozhodnutí - zasahuje zcela mimořádně (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 302/02, sp. zn. III. ÚS 305/02, sp. zn. II. ÚS 80/08).
Stěžovatel se evidentně mýlí v představě, že odvolací soud měl v jeho prospěch k dispozici režim rozhodování o nákladech řízení podle §142 odst. 1, 2 o. s. ř.; podle nepřehlédnutelného znění těchto ustanovení je zde kritériem nikoli jakýkoli úspěch, nýbrž jen úspěch ve věci, a tím ani případný "úspěch" ve smyslu změny nákladového výroku soudu prvního stupně očividně není. Tudíž neplatí, že by odvolací soud pominul "principy", jichž se stěžovatel dovolává; naopak je řádně uplatnil, a to zcela v jeho prospěch, neboť - pakliže byl ve věci neúspěšný - nemohlo být rozhodnuto jemu příznivěji, než aplikací §150 o. s. ř., a to právě odvolací soud (pro řízení před soudem prvního stupně) učinil.
Nejde ani - jak se stěžovatel domnívá - o "sankci za postup podle zákona" (podání odvolání), jestliže odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení odvolacího již dobrodiní tohoto ustanovení stěžovateli nepřiznal. Odlišný postup v obou stadiích řízení - který je obecně procesně přípustný - odvolací soud uspokojivě odůvodnil, a stěžovateli nezbývá než znovu připomenout, že i žalovaným - a to účastníkům ve sporu úspěšným - vznikly náklady řízení.
Tím není nikterak pominut ani nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 257/05, na který stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, neboť - na rozdíl od nyní posuzované věci - zde měla stěžovatelka plný úspěch v právním základu sporu, a tudíž zde nárok na odškodnění existoval (byl dostatečně prokázán). Úvaha stěžovatele, že "v případě, kdy se navrhovatel, jako osoba poškozená na zdraví domáhá náhrady škody, nelze mu uložit nést náklady řízení na základě mechanického rozhodování podle úspěchu ve sporu", se v kontextu tohoto nálezu tudíž zjevuje jako zcela zjednodušená, a pro hodnocení jeho situace v řízení je irelevantní, neboť ani o "mechanické rozhodování podle úspěchu ve sporu" (odvolacím soudem) nešlo.
Je namístě tedy shrnout, že výše uvedené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; napadené rozhodnutí odvolacího soudu za "svévolné" v uvedeném smyslu mít nelze, nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu obecným soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu