ECLI:CZ:US:2010:3.US.3119.09.1
sp. zn. III. ÚS 3119/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. P. K., advokáta, zastoupeného Mgr. Zuzanou Zientkovou, advokátkou se sídlem tamtéž, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2009, č.j. 3 To 623/2009-90, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2009, č.j. 73 T 57/2009-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 4 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
K porušení těchto práv mělo dojít tím, že stížnostní soud zamítl stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, kterým stěžovateli nebyla přiznána částka 393 Kč jako náhrada cestovného a za promeškaný čas [§13 odst. 1 a §14 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "advokátního tarifu")] při provádění úkonů obhajoby M. S., jemuž byl ustanoven obhájcem.
Stížnostní soud se zdůrazněním nosných důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 215/05, N 179/38 SbNU 435, podle kterého je zejména při rozhodování podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu nutno brát zřetel na "vzdálenost" sídla obhájce a soudu a jak jsou tato místa "objektivně dopravně dostupná", přisvědčil soudu prvního stupně, že vzhledem ke "snadné" dopravní dostupnosti Okresního soudu v Ostravě ze sídla stěžovatele s využitím městské hromadné dopravy (do "20 minut") nelze přiznat náhradu za promeškaný čas [§14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], stejně jako náhradu cestovného [§13 odst. 1 advokátního tarifu], neboť použití osobního automobilu nebylo účelné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že náhradu za promeškaný čas (dle jeho propočtu cesta tramvají "trvá skoro 40 minut", tedy "dvě započaté půlhodiny") nelze obhájci odepřít "jen proto, že budova soudu je na přímé lince MHD, když tento fakt nevylučuje, že advokát cestou k soudu promeškal určitý čas". Dovozuje, že "z jazykového výkladu" §14 advokátního tarifu vyplývá vznik odpovídajícího nároku "za každou, i jen započatou půlhodinu" (tj. "i v případě promeškání jedné minuty"), přičemž je "fyzikálně nemožné", aby cestou k soudu "žádný čas nepromeškal". Stěžovatel rovněž poukazuje na "systematické hledisko", kdy u dalších úkonů podle §11 advokátního tarifu postačuje "započetí dvou hodin", jakož i na "kompenzační" účel ustanovení §14 tohoto předpisu. Nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 215/05, stížnostní soud podle názoru stěžovatele dezinterpretoval, neboť "aplikoval jednu větu z odůvodnění, kterou vyložil rozporně s textem právní věty", a nezohlednil, že se týkaly náhrady za promeškaný čas, nikoli cestového. Stěžovatel má za to, že ohledně cestového oba soudy rozhodly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1995, č. j. 2 Tzn 10/95, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/1996, a nakonec dodal, že "Okresní soud v Ostravě rozhoduje o skutkově stejné věci paralelně čtyřmi různými způsoby", čímž "hluboce nabourává právní jistotu".
Podstatou ústavní stížnosti je tedy stěžovatelův nesouhlas s výkladem ustanovení §13 odst. 1 a §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu ve věci nákladů trestního řízení podle §151 odst. 3 tr. řádu, jak jej podaly obecné soudy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V nálezu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 215/05, na který stížnostní soud poukázal, vyslovil Ústavní soud závěr, že účelem ustanovení §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu "je poskytnutí určité míry kompenzace za to, že advokát z objektivního důvodu nemůže poskytovat právní službu, neboť v daném čase se přemisťuje z místa svého sídla či bydliště do místa poskytování právní služby. Pro takové vyřazení advokáta z jeho běžné činnosti není rozhodující, zda se přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu, obce, městské části či ulice, nýbrž to, jaká je vzdálenost těchto dvou míst, jak jsou tato dvě místa objektivně dopravně dostupná atd." Obecným soudům Ústavní soud tehdy vytkl, že se uvedenou výkladovou alternativou nezabývaly a zvolily interpretaci, jíž nedostály své povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy).
To však v posuzované věci neplatí. Stížnostní soud citované rozhodnutí Ústavního soudu znal, a při svém rozhodování i zjevně uplatnil právě v tom smyslu, že své úvahy o důvodech nepřiznání náhrady za promeškaný čas založil na relativně podrobném výkladu dopravní dostupnosti obou relevantních míst (sídla advokátní kanceláře stěžovatele a příslušného soudu), resp. možností, otevřených pro využití veřejné dopravy.
Není pochyb, že náhrada za promeškaný čas přísluší advokátu jen za splnění určitých zákonných podmínek; k těm, jež jsou zakotveny v ustanovení §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, dodal Ústavní soud výklad, jenž položil důraz na jeho účel, oslabil hledisko "místa" jakožto "obce", a naopak akcentoval hlediska "vzdálenosti" a "dopravní dostupnosti". Soud prvního stupně a stížnostní soud - jak bylo již zaznamenáno - se jimi zabývaly, a stěžovatelovu konkrétní situaci v dané věci neshledaly "mimořádnou" v tom smyslu, že by spojení k místu procesních úkonů představovalo zátěž nad běžnou, resp. očekávatelnou míru, odpovídající zátěži spojené typicky s "týmž místem".
Proti tomu stěžovatel - podle obsahu ústavní stížnosti - nic podstatného nenamítá. Oponuje naopak těm názorům, jež nebyly - z uvedeného pohledu - obecnými soudy uplatněny, a vede spor o to, zda cestování tramvají k soudu trvá 20 nebo 40 minut, což má být z jeho pohledu významné, pakliže došlo k "započetí půlhodiny".
Jestliže se jednalo o dopravu v rámci "téhož místa" a nepřevážily výše naznačené "specifické" okolnosti, stěžovatel (v souvislosti s náhradou cestovného) nemůže nic vytěžit ani z dovolávaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1995, č. j. 2 Tzn 10/95, neboť zahrnuje (toliko) závěr, že "pokud ustanovený obhájce použije osobního automobilu k cestě za úkonem právní pomoci do místa, které není totožné se sídlem jeho AK, jde vždy o účelně vynaložené cestovní výdaje ve smyslu §18 odst. 1 písm. a) (nyní §13 odst. 1 advokátního tarifu), a přísluší mu proto náhrada dle zákona cestovních náhradách".
Uplatňoval-li stěžovatel dále "teleologická" hlediska úpravy odměňování advokátů, je vhodné stěžovateli připomenout i protisměrně působící závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii, dle kterých dává advokát zápisem do seznamu advokátů z ústavního hlediska předběžný souhlas mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno, za výhody současně poskytované, jeho právo na zisk z podnikání, a to právě ve smyslu jím dovolávaného čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Řečené posilují důsledky výše sporného nároku (330 Kč "s DPH"), neboť se právě k ní přiměřeně uplatní zdrženlivost Ústavního soudu při hodnocení ústavních stížností, jež vycházejí z tzv. bagatelních věcí obecného soudnictví. Ve vztahu k nim Ústavní soud konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 či sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena, a tato podmínka v dané věci splněna není očividně.
Je namístě proto uzavřít, že prezentované podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných splněny nejsou; o excesivní vybočení ze všeobecně sdílných interpretačních principů, resp. o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde nejde. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý (viz obdobné rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1799/07).
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu