ECLI:CZ:US:2010:3.US.3149.09.1
sp. zn. III. ÚS 3149/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. W., zastoupeného JUDr. Yvetou Konfrštovou, advokátkou v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 10/6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. 6 Tdo 227/2009, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2008 č. j. 23 To 113/2008-2799, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2007 č. j. 27 T 102/2004-2476 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějicích ze dne 21. 4. 2005 č. j. 23 To 310/2005-1840, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 6. 12. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele soudy porušily jeho práva zakotvená v čl. 4, čl. 90, čl. 96 Ústavy, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 2, čl. 6 odst. 1 písm. a), b), c), e), odst. 3 písm. a), b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2004 č. j. 27 T 102/2004-1794 bylo rozhodnuto dle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu, že trestní věc obžaloby proti stěžovateli a dalším 11 osobám se vrací státnímu zástupci k došetření; shledal takové vady přípravného řízení, které neumožňují věc projednat a rozhodnout soudem. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 4. 2005 č. j. 23 To 310/2005-1840 tak, že usnesení okresního soudu zrušil a uložil mu ve věci znovu jednat a rozhodnout. Přisvědčil (zkráceně řečeno) závěrům okresního soudu o vadách, avšak poukázal na to, že některé vady jsou navrácením k došetření již neodstranitelné (zejména u neopakovatelných úkonů jako je domovní prohlídka, tedy soud se bude muset spíš vypořádat s jejich další "použitelností"), další vady jsou naopak před soudem odstranitelné a soud bude moci doplnit úkony bez vad - poskytnutí lhůty k prostudování spisu, zvážení provedení znaleckých posudků a položení konkrétních otázek ad. (soud bude suplovat činnost jiných orgánů a více jej to zatíží, na druhé straně vrácení věci k došetření by vedlo k ještě větším průtahům); vady krajský soud spojoval s budoucím možným "neúspěchem" státního zástupce při prokazování viny. Současně krajský soud zvážil "efekt" vrácení věci a opakování celého přípravného řízení a rozsah příp. změn v důkazní situaci oproti zásadě rychlosti, hospodárnosti a zdrženlivosti, resp. v porovnání s "významem" možných změn v konkretizaci skutků.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2007 č. j. 27 T 102/2004-2476 bylo rozhodnuto o obžalobě proti 11 osobám, přičemž stěžovatel byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit skutky uvedenými pod body 17 a 23 rozsudku. Stěžovateli byl uložen souhrnný trest (s ohledem na trestní příkaz v jiné věci) odnětí svobody na 4,5 roku do věznice s ostrahou, peněžitý trest 8.000 Kč a trest propadnutí konkrétních věcí. Stěžovatel (stejně jako většina obžalovaných) podal odvolání. To bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2008 č. j. 23 To 113/2008-2799 zamítnuto; odvolací soud (zkráceně řečeno) doplnil dokazování a dospěl k závěru, že řízení není stiženo zásadními vadami, v hodnocení důkazů neshledal extrémní vybočení, skutková zjištění prvostupňového soudu považoval za správná a úplná, se závěry prvostupňového soudu (včetně právní kvalifikace či druhu a výše uložených trestů) se ztotožnil, neshledal důvodnými odvolací námitky obžalovaných. Stěžovatel podal dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. 6 Tdo 227/2009 odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl námitky o porušení zásady totožnosti skutku (pro skutky, za které byl stěžovatel odsouzen, nebylo zahájeno trestní stíhání a nebyla podána obžaloba), o vadách přípravného řízení (uvedl některé z vad vytknutých okresním soudem v jeho usnesení ze dne 27. 10. 2004, zejména nedostatek znaleckého zkoumání věrohodnosti svědka K., otázku totožnosti skutku - nedostatky náležitostí obžaloby a nedostatečné odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání), o neprovedení důkazu znaleckým zkoumáním hlasu v telefonických rozhovorech, o nepřehrání odposlechů prvostupňovým soudem, a předestřel jiné/své hodnocení důkazů (svědek K. je nevěrohodný, hlas v telefonických rozhovorech není stěžovatelův, nemělo být přihlédnuto k výpovědi svědka S., z důkazů nevyplývá, že by se stěžovatel trestné činnosti popsané soudem dopustil, přičemž při zadržení měl u sebe jen nepatrné množství drogy pro svou potřebu, spolupachatelství se neprokázalo). Dle stěžovatele i uložený trest je nepřiměřený.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. V daném případě však Ústavní soud porušení těchto garantovaných práv neshledal.
Pokud jde o hodnocení důkazů obecnými soudy, tak Ústavní soud není oprávněn nahrazovat hodnocení důkazů soudy vlastním hodnocením; zasáhnout může pouze v případech výše nastíněných (tj. v případech excesů). Ústavní soud neshledal v hodnocení důkazů extrémní nesoulady, jež by zakládaly protiústavnost. Z odůvodnění rozhodnutí (zejména prvostupňového soudu) je zcela zřejmé, že důkazy byly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, a to velice pečlivě. Prvostupňový soud sice neprovedl přehrání záznamů, avšak vycházel z protokolů o nich. Záznamy pak byly přehrány ve veřejném zasedání v odvolacím řízení a je zřejmé, že odvolací soud tyto řádně porovnal s úvahami a závěry prvostupňového soudu; dle odvolacího soudu zcela korespondovaly se závěry prvostupňového soudu (dokonce nasvědčovaly ještě rozsáhlejší trestné činnosti). Soudy se také dostatečně vyjádřily k tomu, proč není třeba znalecké zkoumání hlasů v hovorech (porovnání s dalšími důkazy, oslovování v hovorech přímo jmény a přezdívkami obžalovaných, atd.); takové vypořádání pokládá Ústavní soud za zcela konzistentní a logické a nelze tedy hovořit o opomenutém důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Stejně tak nelze označit jako opomenutý důkaz neprovedení znaleckého zkoumání osoby svědka K. a jeho věrohodnosti. Obecné soudy se výpověďmi a věrohodností tohoto svědka řádně zabývaly (i v porovnání s jinými provedenými důkazy) a důvody neprovedení znaleckého zkoumání dostatečně odůvodnily (viz např. str. 30, 33, 34, 35, 62, 63 prvostupňového rozsudku, str. 21, 22, 23 druhostupňového usnesení). Obecné soudy se také dostatečně zabývaly osobou a výpovědí z přípravného řízení svědka S. (viz str. 40, 41 prvostupňového rozsudku, str. 24 odvolacího usnesení); rovněž zde nelze hovořit o libovůli či excesu. Ohledně námitky o nepřiměřenosti uloženého trestu pak postačí odkázat na odůvodnění prvostupňového rozsudku, kde se soud řádně zabýval všemi kritérii pro druh a výši trestu, a odůvodnění usnesení odvolacího soudu, když krajský soud k odvolací námitce stěžovatele uložený trest dostatečně přezkoumal. Stěžovatel konečně také namítá porušení zásady totožnosti skutku, a to i v souvislosti s výtkami uvedenými v usnesení okresního soudu ze dne 27. 10. 2004. Je však třeba opět uvést, že touto otázkou se zabýval jak krajský soud v napadeném usnesení ze dne 21. 4. 2005, tak okresní soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2007 (str. 16 a 17), odvolací soud v usnesení ze dne 23. 5. 2008 (str. 21) či Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 6. 2009 (str. 12, 13). Ústavní soud ani zde neshledal libovůli či excesivní závěry; závěry soudů jsou také dostatečně vysvětleny.
Protože v dané věci nebyla evidentně porušena ústavní práva skutečnostmi stěžovatelem namítanými, postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu