ECLI:CZ:US:2010:3.US.3317.09.1
sp. zn. III. ÚS 3317/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. N., zastoupeného Mgr. Lukášem Venclem, advokátem v Berouně, V Pražské bráně 74, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 7 To 358/2009 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 8. 2009 sp. zn. 3 T 26/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených usnesení v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené tamním soudem pod sp. zn. 3 T 26/2008, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení podle ustanovení §278 trestního řádu. Městský soud v Praze stížnost stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl pro nedůvodnost.
Stěžovatel tvrdí, že mu nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení umožněno se spravedlivě hájit, neboť jím navržené důkazy, které mají zásadní význam pro rozhodnutí z hlediska viny, nebyly přes opakované návrhy provedeny. Konkrétně se jednalo zejména o svědectví M. K., které má dle stěžovatele zásadní význam v jeho trestní věci, neboť jej naprosto vylučuje z jakéhokoli jednání, které by zakládalo jeho trestněprávní odpovědnost za trestné činy, za něž byl pravomocně odsouzen. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že zcela úmyslně nechtějí připustit, že by se v jeho případě mohlo jednat o justiční omyl, neboť stěžejní důkaz svědčící ve prospěch obhajoby zcela jasně vyviňuje stěžovatele z trestné činnosti.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost míří proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není námitka věcné nesprávnosti sama o sobě relevantní, neboť Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen, ale jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze jej považovat za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (tzv. přepjatý formalismus).
Žádné z výše zmiňovaných pochybení při aplikaci ustanovení §278 trestního řádu Ústavní soud neshledal. Obnova řízení slouží k nápravě vad ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu nebyly v době vynesení rozhodnutí známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé vnést odlišný pohled na skutkový stav věci, následné právní posouzení a výrok o vině a trestu. Za nové okolnosti pak nelze považovat skutečnosti, které byly soudu dříve známy, avšak soud je nepokládal za důležité pro své rozhodnutí, neboť měl za to, že určitá skutečnost byla prokázána jinak.
V případě stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení obecné soudy srozumitelně a přiléhavě objasnily, že v dané věci neshledaly důvody pro obnovení řízení, neboť dospěly k závěru, že vyjádření M. K. není důkazem, který by byl dříve neznámý. Stěžovatel se touto skutečností hájil od počátku řízení a soud prvního stupně dospěl k závěru, že vyjádření M. K. pouze kopírovalo jeho obhajobu. Odvolací soud dále uvedl, že výslech M. K. byl označen již v počátku řízení jako nadbytečný, neboť soud prvního stupně měl dostatek dalších důkazů pro prokázání viny obžalovaného a řádně a logicky tyto důkazy zhodnotil. Ačkoli tedy stěžovatel poukazoval na nedostatek toho, že soud neprovedl tento důkaz, podstata jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně spočívala v tom, že měl za to, že důkazy soudem prvního stupně a následně soudem odvolacím nebyly dostatečně zhodnoceny, tedy ve prospěch stěžovatele.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy řádně vyložily a aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu, náležitě se vypořádaly s námitkami stěžovatele a přesvědčivě svá rozhodnutí odůvodnily, a proto nelze v jejich postupu spatřovat zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu