infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.04.2010, sp. zn. III. ÚS 417/09 [ nález / MUSIL / výz-3 ], paralelní citace: N 84/57 SbNU 127 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:3.US.417.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K aplikaci ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění účinném do 31.12.2007, na exekuční řízení zahájená v době účinnosti ...

Právní věta Jestliže byla exekuce zastavena proto, že povinný po nařízení exekuce právně zanikl, lze povinnost nahradit náklady exekučního řízení uložit oprávněnému pouze tehdy, je-li dáno procesní zavinění oprávněného (nerespektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti při podávání návrhu na nařízení exekuce, resp. v průběhu exekučního řízení). Jestliže oprávněný nenese žádné procesní zavinění za zastavení exekučního řízení, nelze mu uložit povinnost nahradit náklady exekučního řízení. Není protiústavní, jestliže za situace, kdy povinný po nařízení exekuce právně zanikne a oprávněný nenese žádné procesní zavinění za zastavení exekučního řízení, nelze uspokojit nároky exekutora na náhradu nákladů řízení. Riziko spočívající v tom, že povinný po nařízení exekuce právně zanikne a že jeho majetek nebude dostačovat k uhrazení nákladů exekuce, nese exekutor, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Je porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud pominul závěry stanoviska Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545) a při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, nezohlednil, zda lze na straně oprávněného spatřovat zavinění na zastavení exekuce (nerespektováním požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti). To platí i v případě nemajetnosti povinného, jenž v průběhu exekučního řízení ztratil způsobilost mít práva a povinnosti.

ECLI:CZ:US:2010:3.US.417.09.1
sp. zn. III. ÚS 417/09 Nález Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické - ze dne 15. dubna 2010 sp. zn. III. ÚS 417/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. A. K., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2008 sp. zn. 12 Co 510/2007, jímž bylo ve výroku o nákladech soudního exekutora potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Zlíně, jímž soud prvního stupně zastavil exekuci na majetek povinné obchodní společnosti a stěžovateli jako oprávněnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce, a doplňujícím usnesením pak Okresní soud ve Zlíně oprávněnému nepřiznal náhradu nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a dále 1. Okresního soudu ve Zlíně a 2. JUDr. Martina Růžičky, soudního exekutora, Exekutorský úřad Zlín, se sídlem třída 2. května 2384, 760 01 Zlín, jako vedlejších účastníků řízení. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2008 sp. zn. 12 Co 510/2007 se ve výroku pod bodem I zrušuje. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. února 2009, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2008 sp. zn. 12 Co 510/2007, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 2, článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 Nc 105/2003. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 9. května 2007 č. j. 23 Nc 105/2003-15 Okresní soud ve Zlíně podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") za použití §107 odst. 5 o. s. ř. zastavil jako nepřípustnou exekuci na majetek povinné obchodní společnosti DOK, spol. s r. o., IČ: 00208621, nařízenou usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. února 2003 č. j. 23 Nc 105/2003-5 (výrok pod bodem I) a oprávněnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Martinu Růžičkovi náhradu nákladů exekuce ve výši 4 735 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok pod bodem II). Doplňujícím usnesením ze dne 16. června 2008 č. j. 23 Nc 105/2003-29 Okresní soud ve Zlíně oprávněnému nepřiznal náhradu nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2008 sp. zn. 12 Co 510/2007 bylo usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. května 2007 č. j. 23 Nc 105/2003-15 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 16. června 2008 č. j. 23 Nc 105/2003-29 v napadeném výroku o nákladech soudního exekutora potvrzeno (výrok pod bodem I). Dále krajský soud uvedeným usnesením rozhodl, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že v daném případě v důvodu, pro který došlo k zastavení exekuce (zánik povinné a její výmaz z obchodního rejstříku), nelze spatřovat "úspěch" povinné. Posuzováno výlučně z procesního hlediska, zavinění na zastavení exekuce spočívá na straně povinné, neboť oprávněnému nelze vytknout (obsah spisového materiálu takovému úsudku nenasvědčuje), že by bezdůvodně přistoupil k vymáhání splnění povinnosti cestou exekuce či si počínal bez náležité opatrnosti a uvážlivosti. Na druhé straně však nutno uvážit, že povinnou objektivně nelze zavázat povinností k náhradě nákladů exekuce, neboť v době vydání přezkoumávaného usnesení šlo o právně již neexistující subjekt (odvolací soud připomněl, že v tomto směru je již pravomocným rozhodnutím soudu první instance vázán), přičemž však soudnímu exekutorovi nelze odepřít právo na náhradu nákladů exekuce. Exekuční řád totiž jednoznačně zaručuje, že exekutor vykonává svoji činnost za úplatu [§3 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů]. Nastolení stavu, že by exekutor neměl proti žádnému účastníku právo na náhradu nákladů exekuce, je podle odvolacího soudu zcela nepřípustné, neboť exekutorovi by byla tímto postupem náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora, a tedy porušení článku 11 Listiny (v této souvislosti poukázal odvolací soud na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 - viz níže). Odvolací soud proto uzavřel, že byť tedy v posuzovaném případě procesní zavinění na zastavení exekuce spočívá na straně povinné, této nebylo možné z objektivních příčin uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce, a proto soud prvního stupně v této specifické situaci - podle odvolacího soudu správně - zavázal povinností k náhradě nákladů exekuce oprávněného a odpovídajícím způsobem též stanovil konkrétní výši těchto nákladů. II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že k porušení jeho výše uvedených ústavně zaručených práv došlo postupem Krajského soudu v Brně. Stěžovatel je přesvědčen, že když Krajský soud v Brně zjistil, že byl zrušen zápis výmazu povinné společnosti a byla obnovena její likvidace, nic mu nebránilo, aby změnil výrok pod bodem II usnesení soudu prvního stupně tak, že by povinnost nahradit náklady exekuce byla uložena přímo jí. V tomto směru je podle stěžovatele vadné tvrzení soudu, že byl vázán pravomocným rozhodnutím soudu první instance, protože právní moci nabyl pouze výrok o zastavení exekuce. Stěžovatel připomíná, že v době, kdy podal odvolání proti soudu prvního stupně, bylo zjevně protismyslné a neúčelné napadat výrok o zastavení exekučního řízení, protože v té době byla povinná společnost z obchodního rejstříku vymazána. Stěžovatel dále namítá, že Krajský soud v Brně nesprávně interpretoval závěry citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu. Připomíná především jeho právní závěr, podle něhož není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny v neprospěch exekutora, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění na zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení proti povinnému. Na toto stanovisko navazuje řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl citovaný právní závěr respektován (typicky ve věcech ústavních stížností exekutorů napadajících rozhodnutí, kterými jim byla přiznána náhrada nákladů exekuce vůči povinnému, jakož i nálezy rušící ta rozhodnutí, kterými byla přiznána náhrada nákladů exekuce vůči oprávněnému). Stěžovatel je přesvědčen, že předpoklady pro aplikaci závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu byly v jeho věci naplněny, zejména tím, že v důsledku zrušení výmazu povinné společnosti a obnovením její likvidace usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2007 č. j. 1 Cm 154/2007-18 byly vytvořeny podmínky pro případné uplatnění nároku exekutora vůči této společnosti. III. Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a vyjádření Okresního soudu ve Zlíně a soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky jako vedlejších účastníků řízení k projednávané věci. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 5. února 2010 uvedl, že výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nepovažuje za důvodné a setrvává na závěrech, k nimž dospěl v souvislosti s rozhodováním v předmětné věci. V důvodech pak krajský soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl. Okresní soud ve Zlíně se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřil. Soudní exekutor JUDr. Martin Růžička ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 5. února 2010 popsal průběh exekučního řízení a uvedl, že za zásadní argument považuje to, že společnost povinného byla dne 31. října 2008 vymazána z obchodního rejstříku. Právním důvodem výmazu společnosti je skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. července 2008 č. j. KSBR 45 INS 2214/2008-A-17 byl zamítnut insolvenční návrh dlužníka pro nedostatek majetku dlužníka. Toto usnesení nabylo právní moci 16. září 2008. Soudní exekutor uvádí, že pokud by Ústavní soud vyhověl stížnosti stěžovatele, bylo by fakticky odepřeno ústavní právo soudního exekutora na odměnu za vykonanou práci. Navíc v případě, kdy svou práci odvedl rychle a v maximální možné kvalitě. Na základě výše uvedeného soudní exekutor navrhl, aby Ústavní soud předmětnou stížnost zamítl jako nedůvodnou. Vyjádření Krajského soudu v Brně a soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti. Proto Ústavní soud k těmto vyjádřením při posuzování předmětné ústavní stížnosti nepřihlédl a nezasílal je ostatním účastníkům řízení k replice. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Krajský soud v Brně, stěžovatel i soudní exekutor JUDr. Martin Růžička ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Protože Okresní soud ve Zlíně se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřil, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání. IV. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že v předmětné věci je zásadní otázkou, zda odvolacím soudem podaný výklad §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. prosince 2007, nezakládá takto nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud předesílá, že plénum Ústavního soudu zaujalo dne 12. září 2006 podle §23 zákona o Ústavním soudu stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), v němž se Ústavní soud zabýval ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, a jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V citovaném stanovisku se Ústavní soud rovněž vypořádal s námitkou, že exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Podle Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Exekutor jako nositel přiznané pohledávky je pak v postavení věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat zase nástroji exekučního řízení. Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Z odůvodnění uvedeného stanoviska nutno pro posuzovaný, byť i skutkově odlišný případ zdůraznit jednak odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06, sp. zn. II. ÚS 254/06 - ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků, jakož i závěr, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. V souladu s ustanovením §23 věty druhé zákona o Ústavním soudu je tímto stanoviskem III. senát Ústavního soudu, rozhodující předmětnou věc, vázán. Možností uložit náhradu nákladů exekuce oprávněnému se Ústavní soud zabýval například ve svém nálezu ze dne 15. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 1903/07 (N 12/48 SbNU 127), v němž dovodil, že pouze v případě, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému. V dalším (ve SbNU nepublikovaném) usnesení ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. III. ÚS 1674/07 (ke stížnosti soudního exekutora, jemuž nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce za situace, kdy došlo k zániku povinného) se Ústavní soud vyjádřil jmenovitě k argumentaci poukazující na nález sp. zn. II. ÚS 372/04 ze dne 8. 8. 2005 (N 152/38 SbNU 215). Především zde konstatoval, že dosah tohoto nálezu byl posléze vymezen stanoviskem Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, resp. v něm vysloveným názorem, že uložit povinnost hradit náklady exekuce oprávněnému lze jen za dalších, zde dovozených podmínek. V usnesení ze dne 13. listopadu 2008 sp. zn. III. ÚS 2615/07 (ve SbNU nepublikováno) řešil Ústavní soud srovnatelnou situaci s nyní posuzovanou (vypořádávaje se ovšem s oponenturou stěžovatele - soudního exekutora, jemuž nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce zastavené pro nemajetnost povinného při jeho právním zániku). Ústavní soud v tomto rozhodnutí jako souladné s požadavky ústavnosti potvrdil právní závěry krajského soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce, a tedy nelze automaticky, resp. s odkazem na ustanovení §89 exekučního řádu předmětnou povinnost ukládat oprávněnému. Konečně v nálezu ze dne 9. října 2008 sp. zn. III. ÚS 1226/08 (N 170/51 SbNU 85), ve kterém je řešena skutkově shodná situace jako v nyní projednávané věci, Ústavní soud tuto judikaturu zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl". Na výše uvedených závěrech nemění nic ani skutečnost, že zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, bylo s účinností od 1. ledna 2008 ustanovení §89 exekučního řádu novelizováno; k tomu viz nález ze dne 5. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 (N 110/53 SbNU 375), nález ze dne 29. července 2009 sp. zn. I. ÚS 1851/09 (N 172/54 SbNU 181), nález ze dne 16. září 2009 sp. zn. II. ÚS 1303/09 (N 204/54 SbNU 531) nebo nález ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. II. ÚS 2755/08 (N 1/56 SbNU 3), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz). Krajský soud vyšel ze zjištění, že oprávněný se před nařízením exekuce ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil. Z výše uvedeného plyne, že okolnost, že povinný jako právní subjekt zanikl - sama o sobě - "rozhodovací důvod" pro posouzení otázky náhrady nákladů exekuce ve vztahu k soudnímu exekutorovi, jak obecné soudy mínily, nepředstavuje. Tento závěr - jak vyplývá z předchozího - je zcela v souladu s názory, které Ústavní soud již dříve vyslovil. Ústavní soud pak připomíná, že podle článku 89 odst. 2 Ústavy jsou jeho rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaného ve stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává pochybnost, zda obecný soud skutečně plní dispozici článku 90 Ústavy, jenž jej povolává k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, a ve svých důsledcích je způsobilé založit stav porušení principu rovnosti, jakož i ohrožení právní jistoty. Proto je zpravidla již samo o sobě důvodem ke zrušení tím diskvalifikovaného rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191), nález sp. zn. III. ÚS 648/2000 ze dne 12. 4. 2001 (N 60/22 SbNU 39), nález sp. zn. III. ÚS 686/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 45/36 SbNU 475), nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575) a další]. K tomu, jakým způsobem se obecné soudy mohou vymezit vůči právním názorům vyloženým v nálezech Ústavního soudu, aniž by to bylo v rozporu s článkem 89 odst. 2 Ústavy, se Ústavní soud vyjádřil zevrubně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465); na názory zde obsažené Ústavní soud pro stručnost odkazuje s konstatováním, že v dané věci obecné soudy všeobecně dostupné (finální) závěry Ústavního soudu ve věci výkladu ustanovení §89 exekučního řádu nereflektovaly. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy uložením povinnosti stěžovateli nahradit náklady řízení soudnímu exekutorovi nerespektovaly (v kolizi s článkem 89 odst. 2 Ústavy) závaznost rozhodnutí Ústavního soudu, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny a porušení i jeho práva na majetek zakotveného v článku 11 odst. 1 Listiny. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2008 sp. zn. 12 Co 510/2007 ve výroku pod bodem I zrušil. Stěžovatel sice formálně navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu jako celku, obsahově však ústavní stížnost směřuje jen do výroku, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, jímž byla oprávněnému uložena povinnost nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi. Ochranu ústavnosti spojuje Ústavní soud se zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů. Z tohoto důvodu Ústavní soud zrušení rozhodnutí odvolacího omezil jen na výrok pod bodem I, neboť se zřetelem k zániku povinného již není myslitelné rozhodovat jinak ani o nákladech exekučního řízení mezi jeho účastníky. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti výroku pod bodem II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2008 sp. zn. 12 Co 510/2007 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:3.US.417.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 417/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 84/57 SbNU 127
Populární název K aplikaci ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění účinném do 31.12.2007, na exekuční řízení zahájená v době účinnosti tohoto ustanovení
Datum rozhodnutí 15. 4. 2010
Datum vyhlášení 27. 4. 2010
Datum podání 23. 2. 2009
Datum zpřístupnění 4. 5. 2010
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 89 odst.2
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11
Ostatní dotčené předpisy
  • 120/2001 Sb., §3 odst.1, §89
  • 99/1963 Sb., §271
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/závaznost rozhodnutí Ústavního soudu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík výkon rozhodnutí/náklady řízení
exekuce
řízení/zastavení
exekutor
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-417-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 65892
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-02