ECLI:CZ:US:2010:3.US.664.10.1
sp. zn. III. ÚS 664/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) H. K. a 2) Ing. D. T., obě právně zastoupeny JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem AK se sídlem Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2009 č. j. 1 Cmo 53/2009-205, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. března 2010, se stěžovatelky domáhaly zrušení výroku pod bodem II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2009 č. j. 1 Cmo 53/2009-205, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2009 č. j. 1 Cmo 53/2009-205 byl ve výroku pod bodem I. potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 2000 č. j. 42 Cm 154/98-152, kterým soud zamítl žalobu o zaplacení celkem 5 896 987,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaným ad 1) a ad 2) (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelky") bylo přiznáno právo na náhradu 192 900,- Kč. Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen na náhradu nákladů odvolacího řízení zaplatit žalovaným ad 1) a ad 2) částku 20 000,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelky uvádějí, že uplatňovaly v rámci odvolacího řízení narok na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení ve výši specifikované v rámci odvolacího jednání. Náhrada nákladů by měla vycházet z vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění a vzhledem k žalované částce (5 896 987,- Kč) činí částku 155 240,- Kč + DPH ve výši 19%, celkem tedy 184 735,60 Kč. Právní zástupce žalovaných je plátcem DPH. Odvolací soud však nepřiznal žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení v uvedené výši, přestože žalované (stěžovatelky) byly v odvolacím řízení plně úspěšné. Odvolací soud odkázal na ust. §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jako důvod jeho použití uvedl, že je zde celá řada okolností, odůvodňujících takový postup, uvedl však jedinou, a to údajnou nezřetelnost inkriminované smlouvy. Stěžovatelky jsou toho názoru, že taková skutečnost nemůže být důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů soudního řízení, neboť v případě určitosti smlouvy se jedná o výlučně hmotně právní otázku, navíc soud byl povinen se s touto otázkou jednoznačně vypořádat, tedy určit, zda-li smlouva byla určitá či nikoliv, což je předpokladem posouzení její platnosti. Závěr o absenci jakési "zřetelnosti" smlouvy není relevantním odůvodněním postupu dle ust. §150 o. s. ř. Odvolací soud pochybil, neboť postupoval v rozporu s procesně právními předpisy a nepřiznal stěžovatelkám náhradu nákladů odvolacího řízení, na kterou mají stěžovatelky nárok, neboť byly v předmětném řízení zastoupeny advokátem. Odvolací soud tedy neumožnil stěžovatelkám hájit jejich zájmy, a tím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze tehdy, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele". Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace ust. §150 o. s. ř., jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (in Bureš, J., Drápal L., Krčmář Z.: Občanský soudní řád. Komentář. I díl. 7. vydání. Praha. C. H. Beck. 2006, s. 673).
Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně - srov. sp. zn. III. ÚS 48/06).
Žádné z možných pochybení majících ústavněprávní význam Ústavní soud v předmětné věci neshledal a napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní. Odvolací soud své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, jakou úvahou byl tento soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatelky ústavně garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny či jiného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelek.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu