ECLI:CZ:US:2010:3.US.677.10.1
sp. zn. III. ÚS 677/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti CZECH PRODUCTS s. r. o. se sídlem Kladno, Josefa Hory 1448, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem Najdrova 2185, Roztoky, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010 č. j. 8 Cmo 321/2009-304, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2009 č. j. 16 Cm 186/2005-220, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2010, napadá stěžovatelka v záhlaví tohoto usnesení označené rozsudky, které podle jejího názoru porušily článek 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článek 36 Listiny (konkrétně právo domáhat se ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu), článek 37 odst. 3 Listiny v principu rovnosti účastníků řízení, jakož i čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR.
Porušení článku 36 Listiny spatřuje navrhovatelka v řadě pochybení obou obecných soudů: v nesprávném procesním postupu v pravomocně skončeném řízení, v němž bylo rozhodováno na základě nesprávných (neúplných) skutkových zjištění, která údajně nemají oporu v provedeném dokazování; v tom, že oba obecné soudy nesprávně interpretovaly smysl a účel "Rámcové kupní smlouvy", uzavřené mezi účastníky dne 2. 1. 2001, přičemž zcela pominuly zde vymezené smluvní povinnosti žalované společnosti ROSSMANN, spol. s r. o. (dále jen "žalovaná"); v tom, že soudy při hodnocení provedených důkazů opomněly přihlédnout k obsahu listiny označené jako "nabídka zboží pro firmu Rossmann - k zalistování", i když na ni výslovně odkazuje zmíněná "Rámcová kupní smlouva" a nezabývaly se komplexně též neplatným odstoupením žalované od "Rámcové kupní smlouvy".
Odvolacímu soudu zvlášť pak stěžovatelka vytýká, že zcela přehlédl v předmětné věci relevantní zákon č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a o jejím zneužití.
Stěžovatelka rovněž argumentuje tím, že žalovaná jednala v rozporu s platnou legislativou EU a porušila článek 81 odst. 1 písm. e) a článek 82 písm. d) Smlouvy o založení Evropských společenství, neboť již samotné uzavření rámcových kupních smluv žalovaná podmiňovala akceptováním dalších povinností ze strany dodavatelů - zaplacením poplatků a příspěvků, které odporují zásadám poctivého obchodního styku.
II.
Z obsahu spisu se zjišťuje:
Před Městským soudem v Praze probíhá pod sp. zn. 16 Cm 186/2005 obchodní spor mezi stěžovatelkou (jako žalobkyní) a obchodní společností ROSSMAN, spol. s r. o. (jako žalovanou). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009 č. j. 16 Cm 186/2005-220 byla žaloba na zaplacení částky 893.241,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 1. 2010 č. j. 8 Cmo 321/2009-304 zamítl návrh žalobkyně na přerušení odvolacího řízení, potvrdil napadený prvoinstanční rozsudek a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.
I když stěžovatelka napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010 č. j. 8 Cmo 321/2009-304 dovoláním, podala současně i ústavní stížnost, neboť má za to, že "vzhledem ke zcela nestandardním postupům soudů v předmětné věci by měl Ústavní soud zvážit své rozhodnutí a vstoupit do sporu ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR" také prý proto, že jeho rozhodnutí lze očekávat až za několik let a stěžovatelka podala dalších cca 40 skutkově obdobných žalob.
III.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky pro její projednání.
V předmětné věci podmínky pro projednání splněny nejsou.
Stěžovatelka uvádí, že souběžně s ústavní stížností podala dovolání, což bylo ověřeno telefonickým dotazem v kanceláři senátu 16 Cm Městského soudu v Praze dne 23. 3. 2010 (dovolání bylo podáno dne 1. 3. 2010), přičemž očekává ingerenci Ústavního soudu do dovolacího řízení za situace, v níž o podaném mimořádném opravném prostředku nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní soud se k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti ve svých rozhodnutích vyslovil již mnohokrát, a to v souvislosti s principem subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79. Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Platí však, že stanoví-li právní předpis v určité procesní situaci příslušnost rozhodnout o právech a povinnostech fyzických či právnických osob pro konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud by stěžovatelka neuplatnila mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž by o něm rozhodoval, mohl odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a přesto by podala ústavní stížnost, nemohl by ji Ústavní soud odmítnout pro její nepřípustnost.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Jinak řečeno, v případě, že stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podanou.
Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní právě s ohledem na podané dovolání. Stěžovatelka svým procesním postupem dala najevo, že právě mimořádný opravný prostředek pokládá za poslední procesní prostředek, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů a předmětná ústavní stížnost má sloužit jen jakási "procesní pojistka" v případě nevyhovění jejímu dovolání. Za této situace lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
Pro přerušení řízení o ústavní stížnosti není důvod, neboť v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by Ústavní soud zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro jeho nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2010
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj