ECLI:CZ:US:2010:3.US.707.09.1
sp. zn. III. ÚS 707/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2007 č. j. 18 Co 197/2007-52, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. ledna 2007 č. j. 5 C 147/2006-35, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro porušení čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že je vlastníkem domu na ulici Sochařská 318/6, v Praze 7 - Bubenči, kde se nachází rovněž byt č. 11, a to v 5. nadzemním podlaží (dále jen "předmětný byt"). Proti nájemci předmětného bytu - Mgr. Z. Z. podal stěžovatel žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 000,- Kč za každý měsíc, v němž jeho nájemce (dále jen "žalovaný") předmětný byt s regulovaným nájemným údajně nad rámec běžného užívání užíval i "k účelům podnikání bez vědomí a souhlasu vlastníka". Stěžovatel tvrdí, že nájemce nemá právo bez souhlasu vlastníka v bytě jím užívaném podnikat a uvádět adresu bytu jako místo podnikání, provozovny podle živnostenského zákona či sídlo společnosti.
Porušení svého vlastnického práva spatřuje stěžovatel v tom, že i když toto jeho právo k domu i bytu bylo jím dobrovolně omezeno ve prospěch nájemce dohodnutým způsobem - nájemní smlouvou, jejímž obsahem bylo právo nájemce užívat předmětný byt k bydlení, nebylo obsahem smluvních ujednání umožnění výdělečné činnosti nájemce, která je údajně s obsahem pojmu "bydlení" ve zjevném rozporu. Podle názoru stěžovatele je právní úprava institutu "nájemní smlouvy" tak, jak je v současnosti vymezena příslušnými právními předpisy, zejména občanským zákoníkem, ve vztahu k právům stěžovatele jako pronajímatele (vlastníka) "nevyvážená a diskriminační". V této souvislosti odkazuje stěžovatel na právní závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05.
Výše označeným soudům, včetně soudu dovolacího stěžovatel vytýká, že ve svých rozhodnutích nepřípustným způsobem vyložily právo nájemce umístit místo podnikání do bytu, čímž prý omezily stěžovatelovo vlastnické právo rozhodovat o svém majetku.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 7 v řízení o zaplacení částky 36 000,- Kč s příslušenstvím žalobu stěžovatele zamítl s tím, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že žalovaný v označeném období v předmětném bytě provozoval svoji činnost - poradenské a konzultační služby v oblasti informačních systémů a výpočetní techniky.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I.).
Při akceptaci zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně odvolací soud konstatoval, že platné právní předpisy neumožňují důvodně uplatnit nárok na kompenzaci za případná rizika, která by mohla stěžovateli jako vlastníku předmětného bytu vzniknout v souvislosti s podnikáním nájemců; obdobně žaloba neobstála z hlediska prokázání nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Na základě provedených důkazů nemohl odvolací soud přisvědčit důvodnosti tvrzení stěžovatele o realizaci podnikatelské činnosti žalovaného či provozování živnosti v předmětném bytě, přičemž soud zdůraznil, že ani v opačném případě, tedy evidováním bytu jako sídla podnikatele, by nedošlo k porušení právní povinnosti nájemce. V daném případě rovněž nejde o užívání bytu v rozporu s kolaudačním stavem k nebytovým účelům. Stěžovatel neprokázal vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
I když stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu dle petitu ústavní stížnosti nenapadl, je ze spisu zřejmé, že ve věci podal dovolání, o němž rozhodl dovolací soud usnesením ze dne 8. 12. 2008 č. j. 28 Cdo 3334/2008-71 tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř.]. Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neshledal rozpor řešené právní otázky s hmotným právem či rozdílné rozhodování o této otázce odvolacími soudy.
Na rozdíl od odvolacího soudu dovolací soud zvažoval i otázku neoprávněného prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 občanského zákoníku). Nesouhlasil s názorem stěžovatele, že právo nájemce je možné redukovat jen na "holé bydlení". V případě, že aktivity nájemce neobtěžují vlastníka či jiné nájemce nad přiměřenou míru a byt stále užívá převážně k bydlení, nevyžaduje se k provozování výdělečných aktivit nájemce souhlas vlastníka. Závěrem dovolací soud zdůraznil skutečnost, že ani okolnost, že nájemce s tzv. regulovaným nájemným byl do jisté míry vlastníkovi domu a bytu "vnucen", neopravňuje k jinému - horšímu chápání jeho postavení z hlediska využívání jeho práv a užívat byt, než je tomu u nájemce s tzv. tržním nájemným.
III.
Po přezkoumání předložených listin a po posouzení právního stavu, k němuž v projednávané věci dospěly obecné soudy, Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv ze strany výše označených obecných soudů nedošlo.
Ústavní soud nezjistil žádný důvod pro meritorní projednání předmětné ústavní stížnosti, neboť v souladu se svou judikaturou (např. usnesení ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 466/10, ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 508/10, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz) i v tomto případě konstatuje, že podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavnímu soudu přísluší v rámci racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem o Ústavním soudu stanovené procesní náležitosti, přesto je však zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že návrhu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter kontradiktorního a meritorního řízení.
Ústavní soud s ohledem k výše uvedenému předesílá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí posuzuje specifickým kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody. Není proto jeho věcí, aby předestřenou věc sám přezkoumával z pozice práva podústavního, a to jednak proto, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad tzv. jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojí mimo tuto soustavu obecných soudů, jednak i z toho důvodu, že porušení některé z norem tzv. jednoduchého práva v důsledku svévole anebo interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zakládala by tak porušení ústavně zaručených práv, Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí byla odpovídajícím způsobem odůvodněna a příslušná ustanovení tzv. jednoduchého práva byla obecnými soudy (jakož i soudem dovolacím) vyložena standardně a ústavně konformně.
V souvislosti s námitkami stěžovatele předestřenými v předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že ve skutkově obdobných věcech téhož stěžovatele, spočívajících na stejném právním základu, vedených Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 589/09 a I. ÚS 2287/08, se Ústavní soud ztotožnil s právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 15. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 964/2008-72 v otázce tam definovaných rozdílů mezi registrovaným místem podnikání a provozovnou v souvislosti s charakterem příslušného podnikání, a zdůraznil, že "pouhou registrací místa podnikání nemohla stěžovateli vzniknout škoda - což ani netvrdil - a nemohla mu vzniknout ani jiná újma, jejíž náhradu by mohl stěžovatel po právu požadovat". Ani nyní neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit od již dříve vysloveného právního názoru akceptujícího judikaturu Nejvyššího soudu ČR, že ukládání povinnosti nájemci žádat o souhlas s registrací místa podnikání podle živnostenského zákona i při absenci výslovného smluvního ujednání v této otázce by vedlo k bezdůvodnému omezení nájemcovy ústavně chráněné svobody podnikání (ve smyslu čl. 26 Listiny). Ústavní soud neshledal žádný zásah do vlastnického práva ve smyslu článku 11 Listiny.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že určitá "nevyváženost zvláštních ustanovení o nájmu bytu", namítaná stěžovatelem, byla v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (uveřejněném pod č. 252/2006 Sb.) posuzována z hlediska chybějící odpovídající právní úpravy umožňující pronajímatelům bytů jednostranné zvýšení nájemného v bytech podléhajících tzv. regulovanému nájemnému, tedy v jiném kontextu, než v nynější věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony či mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu