ECLI:CZ:US:2010:3.US.707.10.1
sp. zn. III. ÚS 707/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Praze 2, Lazarská 6/11, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. června 2009 č. j. 8 C 231/2005-195 a Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009 č. j. 23 Co 425/2009-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. března 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení, ve kterém stěžovatelka byla žalovaná o 41 533,-Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení před obecnými soudy, neboť je stěžovatelce znám.
Žalobce se po stěžovatelce domáhal zaplacení poměrné části nákladů na úhradu spotřebovaného plynu a vodného a stočného za období prosinec 2002 až prosinec 2004, v případě vodného a stočného do listopadu 2004, a to z titulu užívání bytu v druhém nadzemním podlaží v domě č. p. 110 v k. ú. Krč, obec Praha, stěžovatelkou.
Stěžovatelka uvedla, že soudy se nezaměřily ani tak na spravedlivé řešení případu po důkladném zvážení všech důkazů, jako spíš co nejrychlejší nejméně komplikované vyřízení věci. Soudy obou stupňů sice rozhodly zcela v souladu se znaleckým posudkem, ale dle názoru stěžovatelky důsledně pak pomíjely všechny důkazy, které svědčily o tom, že výpočet znalce vychází ze zcela jiných okolností, než které vyšly v řízení najevo. Tím porušily základní práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že ve věci rozhodující soudy se nevypořádaly se všemi skutkovými otázkami dané věci, v řízení řádně nezjistily všechny okolnosti rozhodné podle hmotného práva. Stěžovatelka má za to, že soudy rovněž nedostály své povinnosti řádně svá rozhodnutí odůvodnit, neboť odůvodnění jsou neúplná, není patrno, jak se soudy vypořádaly s relevantními námitkami stěžovatelky, jak hodnotily všechny předložené důkazy a proč daly některým důkazům (znaleckému posudku) přednost před jinými. Stěžovatelka argumentovala rozhodnutím Ústavního soudu (I. ÚS 49/06) a navrhla zrušit rozhodnutí napadená ústavní stížností.
Ústavní soud přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z obsahu ústavní stížnosti i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatelky zabývaly. Za účelem zjištění výše poměrných nákladů spotřeby vody a plynu podle počtu osob, velikosti bytu a jejich podlahové plochy byly vypracovány tři znalecké posudky, neboť v bytech nejsou instalována samostatná měřidla.
Obecné soudy svá rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnily ve shodě s ustanovením §157 o. s. ř. Tato odůvodnění jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá, přičemž v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit námitkám stěžovatelky vzneseným v ústavní stížnosti. Obecné soudy dospěly k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť základ nároku žalobce je dán tím, že stěžovatelka v předmětné době blíže označený byt užívala a na spotřebě plynu i vody se podílela, nikoliv pak na jejich úhradě, ačkoliv se v čl. IV. darovací smlouvy k úhradám vlastní spotřeby plynu, vody a elektrické energie zavázala. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu