ECLI:CZ:US:2010:3.US.816.10.1
sp. zn. III. ÚS 816/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PLOMA, a. s., se sídlem Hodonín, Velkomoravská 79, IČ 25556045, zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem v Šumperku, Masarykovo nám. 3125/11, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 12. 2009 č. j. 28 Cdo 3707/2009-206 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2009 č. j. 18 Co 366/2008-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 3. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že Nejvyšší soud a Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky a ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojení s §244 odst. 1 a §246 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), jakož i princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a také vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008 č. j. 55 C 106/2005-147, kterým byla odmítnuta stěžovatelčina žaloba podle ustanovení §244 a násl. o. s. ř. na "znovuprojednání věci" rozhodnuté rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 25. 1. 2005 č. j. 2607/92/8-RBD. Tímto rozhodnutím bylo ve správním řízení za účasti Jihomoravských dřevařských závodů Brno, s. p., v konkursu, F. B., B. H. a Pozemkového fondu České republiky podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), rozhodnuto, že F. B. a B. H. (dále jen "restituenti") jsou vlastníky nemovitostí - "pozemku č. PK část 467/2 o výměře 6 480 m2 v k. ú. Slatina, po reambulanci p. č. 2201/13, zast. plocha o výměře 6 480 m2 (z části p. č. KN 2201/1 zast. pl., spol. dvůr) v k. ú. Slatina" (dále jen "předmětný pozemek"). Proti tomuto usnesení odvolacího soudu brojila stěžovatelka dovoláním, avšak Nejvyšší soud tento mimořádný opravný prostředek ústavní stížností napadeným usnesením zamítl s tím, že není důvodné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 20. 12. 2004 uzavřela smlouvu o koupi areálu odbytového skladu v Brně - Slatině, jehož součástí byl i pozemek p. č. 2201/1 zast. pl. v k. ú. Slatina, načež byla jako jeho vlastnice zapsána do katastru nemovitostí. Dále uvádí, že na základě shora zmíněného rozhodnutí pozemkového úřadu byli jako spoluvlastníci předmětného pozemku zapsáni restituenti, později došlo k opravě zápisu v katastru nemovitostí tak, že bylo zapsáno tzv. duplicitní vlastnictví restituentů a její osoby. V řízení před obecnými soudy podrobně argumentovala, z jakého důvodu byla shora zmíněným rozhodnutím pozemkového úřadu dotčena na svých právech, přičemž popsala konkrétní situace, kdy došlo ke změně jejího právního postavení. Ani krajský soud, ani Nejvyšší soud se těmito tvrzeními nezabývaly, pouze stručně uvedly, že rozhodnutí pozemkového úřadu řeší pouze vztah mezi povinnou a oprávněnou osobou podle zákona o půdě, načež vyvodily, že se toto rozhodnutí nemůže dotýkat jejích práv. Tento závěr má být zcela v rozporu s její argumentací, jež zůstala nevypořádána. Tím mělo dojít k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces.
Dále stěžovatelka namítá, že každý má možnost se domáhat přezkoumání správního rozhodnutí, pokud je splněna jednak podmínka existence pravomocného správního rozhodnutí, jednak existence tvrzení žalobce, že byl dotčen na svých právech. Přestože tyto podmínky byly v posuzované věci splněny, obecné soudy odmítly respektovat zákonem i ústavními předpisy zaručené právo na přezkum rozhodnutí správního orgánu. Pokud soudy ve svých rozhodnutích odkazovaly na možnost podání určovací žaloby, žádné ustanovení občanského soudního řádu neukládá, jsou-li dvě možnosti postupu, preferovat podání jiné žaloby před žalobou podle §244 a násl. o. s. ř. Stěžovatelka také vyslovuje nesouhlas s tvrzením obecných soudů, že se má domáhat svých práv určovací žalobou (k níž byla vyzvána katastrálním úřadem po zápisu duplicitního vlastnictví do katastru nemovitostí). Z její strany tato žaloba podána nebyla a není jí ani známo, že by ji podali restituenti. Pokud by ale přestala trvat na žalobě podle §244 a násl. o. s. ř. a došlo by k podání určovací žaloby, nelze vyloučit, že by soud vycházel z předmětného rozhodnutí pozemkového úřadu, přičemž by odmítl posuzovat jeho věcnou správnost, ačkoliv má jít o rozhodnutí nezákonné, což by bylo - dle stěžovatelky - zřejmě v souladu s §135 odst. 2 o. s. ř. Následně stěžovatelka svou argumentaci opakuje a doplňuje, když tvrdí, že v řízení o určovací žalobě tímto správním rozhodnutím soud bude vázán, takže jistě rozhodne tak, že ona není vlastníkem předmětného pozemku.
Uvedeným postupem obecných soudů měla být porušena i rovnost účastníků řízení, protože restituenti měli narozdíl od ní možnost se řízení, v němž pozemkový úřad vydal zmíněné rozhodnutí, účastnit. Konečně stěžovatelka tvrdí, že je řádnou vlastnicí předmětného pozemku a že jí soudy odmítají poskytnout náležitou ochranu. Přitom nesouhlasí s tím, že by na svých (vlastnických) právech nebyla dotčena, jak uvádějí obecné soudy. Jednak došlo ke zpochybnění jejího vlastnického práva, čímž byla zpochybněna i účetní evidence, vznikl problém, kdo má hradit daň z nemovitostí, došlo k omezení v nakládání s příslušným majetkem a také může být ohrožena právními úkony restituentů, přičemž některé jejich kroky mohou být i nevratné.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Dle názoru Ústavního soudu se odvolací soud případně zabýval otázkou účastenství v restitučním řízení, když poukázal na §9 odst. 8 zákona o půdě s tím, že je ve vztahu k §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ustanovením speciálním, a tudíž že použití správního řádu, jde-li o danou otázku, nepřipadá v úvahu. Tento závěr pak koresponduje s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 6. 4. 2000 sp. zn. IV. ÚS 46/99 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz; viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2173/09 včetně judikatury v něm uvedené, dostupné tamtéž). Uvedené ustanovení zákona o půdě výslovně uvádí, že za účastníky restitučního řízení lze považovat (pouze) oprávněnou osobu, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinnou osobu a pozemkový fond. Z toho rovněž vyplývá, že v restitučním řízení jde o vyřešení vztahu mezi povinným a oprávněnými osobami, nikoliv o řešení sporu mezi účastníky správního řízení a třetími osobami, jak správně uvedl odvolací soud, přičemž rozhodnutí pozemkového úřadu je rozhodnutím o právech a povinnostech (pouze) účastníků restitučního řízení.
K řešení sporu mezi oprávněnými osobami a osobami třetími slouží jiné právní prostředky, v daném případě pak jde o tzv. určovací žalobu. Pokud stěžovatelka poukazuje v ústavní stížnosti na to, že v řízení nelze posuzovat věcnou správnost rozhodnutí pozemkového úřadu s ohledem na ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., resp. že soud bude vycházet z presumpce správnosti tohoto rozhodnutí, resp. že jím bude vázán, Ústavní soud se s tímto názorem nemůže ztotožnit. Předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu není rozhodnutím ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř., a tudíž jím soud vázán není. Je sice povinen ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. z takového rozhodnutí vycházet, nicméně to mu nebrání "v rámci posouzení rozhodujících skutečností dojít pro účely civilního řízení k jiným závěrům" (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, komentář, I. díl, C. H. Beck, 7. vydání, s. 621).
Na okraj možno poznamenat, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), podle něhož pozemkový úřad postupoval, otázku závaznosti správních rozhodnutí neupravoval. Ovšem podle ustanovení §74 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jsou, nestanoví-li zákon jinak, správní rozhodnutí závazná pro účastníky řízení, eventuálně jejich právní nástupce a také pro všechny správní orgány; pro ty však logicky jen v tom rozsahu, pro které je závazná pro účastníky řízení (srov. §159a odst. 1 a 4 o. s. ř., jakož i shora citovanou literaturu, s. 734-5). "Nový" správní řád sice zmiňuje závaznost i pro právní nástupce, dle názoru Ústavního soudu je míněna závaznost pro futuro, tedy v případech, kdy určitý subjekt vstoupí do práv svého právního předchůdce až po pravomocném skončení věci.
V posuzovaném případě stěžovatelce procesní předpis účastenství v daném správním řízení neumožňoval. Vzhledem k tomu, že v něm nebylo rozhodováno (přímo) o jejích právech či povinnostech, není možno v této skutečnosti, resp. v následném postupu obecných soudů spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Na straně druhé by takové porušení nastalo, pokud by stěžovatelka nemohla, bude-li to nutné, hájit svá práva v "plném rozsahu". Stěžovatelčiny obavy, že by tomu tak nemuselo být, Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému názoru na "vázanost" soudu rozhodnutím pozemkového úřadu nesdílí, především pak jde o obavy předčasné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále poukazuje na konkrétní dopady, jež předmětné správní rozhodnutí má na její právní postavení. Tyto dopady jsou samozřejmým důsledkem nejistoty stran vlastnictví předmětné věci, plynoucím také z příslušné právní úpravy (míněn zákon o půdě). Jsou přitom pouze dočasné (a nikoliv nevratné) povahy, přičemž trvají do okamžiku, než mezi stěžovatelkou a restituenty bude vyřešena sporná otázka vlastnického práva. Ve zbývající části pak Ústavní soud stěžovatelku odkazuje na závěry vyslovené obecnými soudy v odůvodnění napadených usnesení s tím, že je považuje za ústavně konformní, a také na svá předchozí rozhodnutí, jež řeší tutéž problematiku (viz výše).
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu