ECLI:CZ:US:2010:3.US.956.10.1
sp. zn. III. ÚS 956/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 12. 2009 č. j. 29 Cdo 80/2008-192 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2007 č. j. 9 Cmo 14/2007-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou řádně a včas, stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2006 č. j. 15/40 Cm 6/2000-147 ve výrocích, jimiž soud prvního stupně určil, že stěžovatel (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) má za úpadcem Zemědělským družstvem Vladislav - v likvidaci pohledávku z nezaplacených úroků z prodlení ve výši 1.768.382,- Kč a pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 1.690.000,- Kč, tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že je bezpředmětné.
Podstatou ústavní stížnosti je jednak nesouhlas stěžovatele s interpretací lhůty k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu tak, jak ji učinil soud odvolací. Stěžovatel dále nesouhlasí s rozhodnutím dovolacího soudu o bezpředmětnosti jím podaného dovolání.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z textu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci vycházel při svém rozhodování z právního názoru, vyjádřeného též v judikatuře Nejvyššího soudu, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu není lhůtou procesní, nýbrž lhůtou hmotněprávní. K zachování této lhůty je nezbytné, aby žaloba došla nejpozději posledního dne lhůty soudu. Zmeškání lhůty přitom nelze prominout a při jejím zmeškání je pohledávka vyloučena z uspokojení v konkursu. Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci připadl konec zákonné třicetidenní lhůty na středu 23. 2. 2000 a žaloba byla doručena soudu až 24. 2. 2000, odvolací soud žalobu pro opožděnost zamítl.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, odmítl dovolání stěžovatele jako bezpředmětné, neboť v průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2008 č. j. 40 K 6/99-454, které nabylo právní moci dne 28. 8. 2009, zrušil konkurs na majetek úpadce proto, že majetek konkursní podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. V odůvodnění svého usnesení dovolací soud uvedl, že dovolání stěžovatele se stalo bezpředmětné v důsledku okolností nastalých po vydání napadeného rozhodnutí a je tudíž namístě jeho odmítnutí. Dovolací soud dále konstatoval, že i kdyby dovolání věcně přezkoumal a napadené rozhodnutí případně zrušil, výsledky dovolacího přezkumu by se nemohly již v žádném směru projevit v konkursu, jímž byl tento spor vyvolán.
Jak vyplývá z výše uvedeného, napadená rozhodnutí obecných soudů se plně a ústavně vypořádávají s námitkami stěžovatele zopakovanými v ústavní stížnosti. Argumenty stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr, než jaký učinil odvolací soud, tedy přehodnotil jeho závěr o charakteru lhůty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky. Obdobně stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud přehodnotil závěr dovolacího soudu o bezpředmětnosti jím podaného dovolání.
K této argumentaci stěžovatele Ústavní soud připomíná, že s ohledem na své ústavní postavení a ústavní rozhraničení pravomocí obecného a ústavního soudnictví není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva, jak se domnívá stěžovatel. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Nesouhlas stěžovatele s výkladem podústavních norem obecnými soudy není možno řešit cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelem zpochybněný výklad právních předpisů není příkladem svévole, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu, jak tvrdí stěžovatel, není vyslovení protiústavnosti zpochybněných závěrů namístě. Soudy všech stupňů dostatečně logicky a srozumitelně vysvětlily, jaké důvody je vedly k napadeným rozhodnutím, a Ústavní soud na ně v dalším odkazuje. Dovolací soud srozumitelně a logicky objasnil důvody bezpředmětnosti dovolání stěžovatele a Ústavní soud se ztotožňuje s jeho závěry, vyjádřenými v odůvodnění.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, přistoupí, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu