ECLI:CZ:US:2010:4.US.1017.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1017/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. D. Š., zastoupeného JUDr. Lenkou Sorokovou, advokátkou, AK Pod Záhořím 1272/1, Prostějov, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2006 č. j. 15 C 122/2004- 60 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. 13 Co 152/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 8. 4. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny (budiž zde rovněž konstatováno, že stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozhodnutí krajského soudu podal dovolání, jež ale bylo usnesením Nejvyššího soudu z 2. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1931/2009 pro nepřípustnost odmítnuto).
V řízení před nalézacím a odvolacím soudem, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo přitom prokázáno, že žalobce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) poskytl žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti stěžovateli) v žalobě specifikovanou částku, s níž ale stěžovatel nenaložil tak, jak bylo mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem dohodnuto - soudy proto uložily stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku, včetně příslušenství, a náhradu nákladů řízení.
Porušení svých základních práv stěžovatel přitom spatřuje v tom, že u soudu prvního stupně navrhl provedení důkazu ohledně své finanční solventnosti předložením vkladní knížky České spořitelny, a. s., - soudy se s tímto důkazním návrhem stěžovatele ale nijak nevypořádaly.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se zejména dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy (tedy zejména Městský soud v Brně) neprovedly jím navrhovaný důkaz a ani se s tímto důkazním návrhem v odůvodnění svých rozhodnutí nikterak nevypořádaly. V tomto ohledu lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že soudy formálně pochybily, nicméně s ohledem na jinak obsáhlé dokazování, o něž opřely svá rozhodnutí, nemá Ústavní soud za to, že by stěžovatelem navrhovaný důkaz mohl mít zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé. Ostatně ani sám stěžovatel, kromě konstatování existence opomenutého důkazu, neuvádí v ústavní stížnosti žádnou argumentaci, jež by význam jím navrhovaného důkazu jakkoli zvýrazňovala.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly, neboť stěžovatelem tvrzené pochybení obecných soudů nedosahuje takové intenzity, aby mohlo k porušení jeho základních subjektivních práv (svobod) dojít.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu