infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.05.2010, sp. zn. IV. ÚS 1034/10 [ usnesení / FORMÁNKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:4.US.1034.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:4.US.1034.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1034/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1515/2009 ze dne 21. ledna 2010 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení práva na řádné projednání jeho věci v souladu s právními předpisy a práva na obhajobu domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 79/2007 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 79/2007 ze dne 12. listopadu 2008 byl stěžovatel společně s M. P. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu podle §249a odst. 2 trestního zákona, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, a za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §249a odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §58 odst. 1 trestního zákona a podle §59 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli výkon trestu odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 48/2009 ze dne 24. února 2009 podle §256 trestního řádu zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1515/2009 ze dne 21. ledna 2010 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje náležité zjištění skutkového stavu obecnými soudy a vytýká jim v tomto směru zejména, že jediným důkazem, ze kterého vycházely při zjišťování skutkového stavu, byla výpověď poškozené A. F. A. G. (dále jen "poškozená"), která byla vyslechnuta pouze v přípravném řízení. O jejím výslechu nebyl stěžovatel, právně nezastoupený, vyrozuměn a nemohl se jej zúčastnit, přičemž v dalším průběhu řízení již poškozená vyslechnuta nebyla a její výpověď byla pouze přečtena za podmínek §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu. V záhlaví citovanému rozhodnutí stěžovatel vytýká, že jeho dovolání bylo odmítnuto v podstatě výlučně jen z důvodu, že stěžovatel namítl v dovolání zejména nedostatky ve zjišťování skutkového stavu, přičemž tyto námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zahrnout nelze. Podle stěžovatele je však i z odůvodnění tohoto rozhodnutí zřejmé, že dovolání podával mimo jiné i z důvodu námitky, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu žádného trestného činu. Touto námitkou, která podle stěžovatele zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal. Dále se podle stěžovatele Nejvyšší soud rovněž nezabýval otázkou, zda v daném případě nebylo na místě aplikovat §14 trestního zákona, neboť se společně s M. P. domníval, že hrozí nebezpečí výbuchu plynu, a jednal tak v krajní nouzi. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat, není ani další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Právo na spravedlivý proces pak není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3087/08, sp. zn. II. ÚS 957/09 nebo sp. zn. I. ÚS 1952/09 a mnohá další). Za situace, kdy není zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Podstatou námitek stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozhodnutí je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho práv z důvodu (nesprávně) odmítnutého dovolání pro nenaplnění žádného zákonného dovolacího důvodu. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud danost dovolacího důvodu posoudil jinak než stěžovatel, však nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv. Podle zjištění Ústavního soudu Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vyložil, proč nebyl naplněn stěžovatelem tvrzený dovolací důvod a proč dovolání odmítl, přičemž se vypořádal též s námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání. Na tomto závěru nemění nic ani ta skutečnost, že se každé námitce stěžovatele v odvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí nevěnoval jednotlivě. Ústavní soud na v záhlaví citovaném rozhodnutí neshledal nic, co by mělo za následek porušení jakéhokoli ústavně zaručeného práva stěžovatele. Námitky stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozhodnutí a postupu Nejvyššího soudu tak považuje Ústavní soud za nedůvodné. Ústavní soud přes to, že stěžovatel napadá ústavní stížností pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, přezkoumal i jemu předcházející řízení a rozhodnutí a konstatuje, že v celém trestním řízení vedeném proti stěžovateli ani v obecnými soudy učiněných rozhodnutích neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele vyvolávající nezbytnost jeho kasačního zásahu. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro provádění a hodnocení důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by se Obvodní soudu pro Prahu 6 a Městský soud v Praze v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily shora uvedeným či jiným pravidlům a zásadám pro provádění dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění, a to ani pokud jde o přečtení výpovědi poškozené v hlavním líčení (za podmínek §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu). Soud prvního stupně podrobně a logicky vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, provedl naprosto dostatečné dokazování (v souladu s trestním řádem) a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, které důkazy stěžovatele ze spáchání přisouzeného trestného činu usvědčily. V této souvislosti je třeba uvést, že není pravdivou námitka stěžovatele, podle které jediným důkazem, ze kterého vycházely soudy při zjišťování skutkového stavu, byla výpověď poškozené. Vedle této výpovědi opřely obecné soudy své závěry též o další důkazy, zejména o výslech příslušníka Policie ČR Z. K. a úřední záznam o zákroku Policie ČR ze dne 28. února 2007. Odvolací soud řádně reagoval na výhrady, které stěžovatel uplatnil ve svém odvolání, a taktéž své rozhodnutí řádně odůvodnil. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou nebo Úmluvou chráněného základního práva. Za této situace nemohl Ústavní soud tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv přisvědčit. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2010 Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:4.US.1034.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 1034/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 31. 5. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 9. 4. 2010
Datum zpřístupnění 10. 6. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
Soudce zpravodaj Formánková Vlasta
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §14, §249a odst.2
  • 141/1961 Sb., §211 odst.2 písm.a, §265b odst.1 písm.g, §2 odst.5, §2 odst.6, §125 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík dokazování
dovolání/důvody
trestný čin
krajní nouze
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1034-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 66322
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-01