ECLI:CZ:US:2010:4.US.1046.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1046/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky FOCUS - METAL, s. r. o., Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, právně zastoupené advokátem Mgr. René Gemmelem, Poštovní 2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 69 Co 492/2009 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. 25 C 229/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 4. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z návrhu stěžovatelky vyplývá, že soud prvního stupně na základě zpětvzetí žaloby zastavil řízení a rozhodl v nákladovém výroku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem sporu byla vylučovací žaloba, kterou vzal žalobce zpět poté, co zjistil, že exekuční řízení, v rámci něhož se domáhal vyloučení nemovitosti z exekuce, zaniklo ze zákona v důsledku vymožení dlužné částky. Soud prvního stupně náklady řízení stěžovatelce nepřiznal s tím, že žalobce nemohl nijak zjistit, že exekuce již zanikla. Podle názoru stěžovatelky se jedná o zjevný exces z rozhodovací praxe, neboť v předmětném případě neexistují žádné důvody zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Žalobce podal vylučovací žalobu, aniž by si u soudního exekutora zjistil rozhodné skutečnosti, zejména, aniž by si zjistil, zda exekuční řízení stále běží a zda exekutor postihl pozemky, jejichž vyloučení se žalobce domáhal. Žalobce měl nepochybně právní zájem k nahlédnutí do exekučního spisu a pokud nebyl bdělý svých práv, měl nést v případě zpětvzetí žaloby vzniklé náklady řízení. Pokud by žalobce postupoval svědomitě, tak by u soudního exekutora zjistil, že předmětné pozemky exekutorem nikdy postiženy nebyly a také by zjistil, že exekuce ze zákona zanikla v důsledku vymožení dlužné částky včetně exekučních nákladů. Žalobce tedy zastavení řízení zavinil výlučně sám a soudy obou stupňů mu měly uložit povinnost k úhradě nákladů řízení. Pokud tak neučinily, pak porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Dle stěžovatelky nelze připustit, aby v otázce nákladů řízení panovala svévole obecných soudů.
III.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že skutečnosti, ve kterých soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelky, jsou ústavně konformními. Je sice pravdou, že co se týče způsobu odůvodnění aplikace ustanovení §150 o. s. ř. okresním soudem je tato na hraně ústavnosti, nicméně odvolací soud se námitkami stěžovatelky řádně zabýval a argumentaci nalézacího soudu stran odůvodnění náležitě prohloubil. Ústavní soud nepovažuje napadená usnesení obecných soudů ani za jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť odvolací soud dohledal procesní pochybení na obou stranách.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že v záhlaví citovaným rozhodnutím nebylo základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno.
Podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal takový případ a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu