ECLI:CZ:US:2010:4.US.111.10.1
sp. zn. IV. ÚS 111/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele EXX s.r.o., se sídlem v Praze 5, Radlická 714, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2432/2009-201 ze dne 21. října 2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 247/2008-175 ze dne 12. ledna 2009 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Cm 222/2005-142 ze dne 7. dubna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Cm 222/2005, Ústavní soud zjistil, že Městský soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem č. j. 5 Cm 222/2005-142 ze dne 7. dubna 2008 uložil stěžovateli (dříve EUROLUX LIGHTING s.r.o.) zaplatit M. T. (dále jen "žalobce") částku 479.570,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 17. února 2005 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 79.156,- Kč a Českému státu na účet Městského soudu v Praze náhradu nákladů svědečného ve výši 1.040,- Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 3 Cmo 247/2008-175 ze dne 12. ledna 2009 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 30.591,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 2432/2009-201 ze dne 21. října 2009 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodující soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací a jím předloženými důkazy, kterými se navíc ani řádně nezabývaly. Stěžovateli obecnými soudy uložená povinnost má být podle stěžovatele založena na rozporuplných, nevěrohodných a vyvrácených důkazech předložených žalobcem při současné ignoranci argumentace a důkazních návrhů stěžovatele. Podle stěžovatele se v jeho věci evidentně jedná o zjevné a nepřijatelné vybočení z ústavně konformního postupu obecných soudů. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v řízení v souladu s procesními předpisy a v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly věcně správně a v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a argumentací stěžovatele. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01 pak považuje Ústavní soud za nepřípadný.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky. Proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu