ECLI:CZ:US:2010:4.US.1197.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1197/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Konečným, advokátem, AK se sídlem Na Žertvách 783/23, 180 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2010, čj. 7 To 101/2010-1170 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 2. 2010, čj. 43 T 9/2010-1161 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených usnesení, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu.
Stěžovatel, který je stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona platného do 31. 12. 2009, uvedl, že byl rozhodnutí soudu ze dne 10. 8. 2009 vzat do vazby, ve které je v současné době držen podle §67 písm. c) tr. řádu. Jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu Obvodní soud pro Prahu 9 ústavní stížností napadeným usnesením nevyhověl a zamítl ji s odůvodněním, že důvody vazby nadále trvají, stížnost proti tomuto usnesení Městský soud v Praze zamítl. Stěžovatel vytkl obecným soudům, že ho k dalšímu trvání vazby nevyslechly, přestože o to požádal, a odkázal na řadu judikátů Ústavního soudu, ze kterých tato povinnost soudu vyplývá. Napadená usnesení kritizoval i z hlediska nedostatečného, resp. vadného odůvodnění, kterým byl překročen rámec rozhodování o trvání vazby.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel požádal o propuštění z vazby na svobodu s tím, že důvody předstižné vazby již netrvají, neboť podezření, že by mohl trestnou činnost, pro kterou je stíhán, opakovat, s odstupem doby slábne a ve svém chování nedal žádnou záminku k odůvodnění obavy, že by v případě propuštění na svobodu trestnou činnost opakoval. Obvodní soud pro Prahu 9 podle ustanovení §72 odst. 2 ve spojení s §73b odst. 3 tr. řádu ústavní stížností napadeným usnesením žádost zamítl s odůvodněním, že důvody vazby podle §67 písm. c) tr. řádu nadále trvají. Podle obvodního soudu mohla být a pravděpodobně i byla trestná činnost, pro kterou je stěžovatel stíhán, zdrojem finančních prostředků a zajišťovala mu přísun drog i pro jeho potřebu; existence trestního stíhání stěžovatele nevylučuje obavu, že by po propuštění na svobodu trestnou činnost neopakoval a že by s orgány činnými v trestním řízení nepřerušil kontakt. Obvodní soud připomněl, že stěžovatel byl pro shodnou trestnou činnost pravomocně odsouzen již v roce 2008, a přesto v ní i po odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody pokračoval. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze zamítl, připustil však, že soud prvého stupně hodnocením trestné činnosti jako zdroje finančních prostředků a přísunu drog pro vlastní potřebu stěžovatele, stejně jako úvahou, že by stěžovatel po propuštění na svobodu přestal plnit povinnosti vyplývající z postavení obviněného, překročil rámec rozhodování o trvání předstižné vazby.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 43 T 9/2010 Ústavní soud zjistil, že obžaloba stěžovatele (a dalších pěti spoluobžalovaných) byla doručena Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 16. 2. 2010. Obvodní soud nařídil na den 16. 3. 2010 hlavní líčení, ve kterém stěžovatele vyslechl k dalšímu trvání vazby. Stěžovatel uvedl, že v případě propuštění nemá v úmyslu pokračovat v trestné činnosti a vyhýbat se trestnímu stíhání, neboť by se zdržoval na adrese v P., informoval soud o svém předchozím zaměstnání, o tom, že má zajištěnou práci a sociální zázemí, a připustil, že drogy bral. Obvodní soud poté, co senát, státní zástupkyně ani přítomný obhájce stěžovatele, JUDr. Jiří Konečný, neměli na stěžovatele žádných dotazů, podle §71 odst. 5 tr. řádu ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodu §67 písm. c) tr. řádu (č.l. 1175-1176).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Právem obviněného být před rozhodnutím o dalším trvání vazby osobně slyšen se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a stěžovatel na řadu jeho judikátů v ústavní stížnosti přímo odkázal. Jeho odkazy však nebyly případné, neboť právní závěry, které v nich Ústavní soud formuloval, se týkaly jiných procesních situací. Ve věcech sp. zn. I.ÚS 573/02 (Sb. n. u. sv. 32 str. 397), III.ÚS 2198/09, I.ÚS 1812/08 (dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) rozhodoval obecný soud o stížnosti obviněného proti rozhodnutím státního zástupce o dalším trvání vazby. Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů vydaná bez předchozího osobního slyšení obviněného, neboť byl pro tyto situace vázán právním názorem vysloveným v nálezu Pl.ÚS 45/04 (publ. in Sb. n. u. sv. 36 str. 647, č. 239/2005 Sb.). Tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení §242 odst. 2 tr. řádu, jež vylučovalo účast obviněného na neveřejném zasedání soudu, a Ústavní soud v něm vyložil, že slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy nutné. Ve věcech sp. zn. II.ÚS 1681/08 (nález dostupný v elektronické podobě) a IV.ÚS 2603/07 (Sb. n. u., sv. 49 str. 433) rozhodoval obecný soud o uvalení vazby.
Ve věci sp. zn. I.ÚS 161/04 (Sb. n. u. sv. 33, str. 229) obecné soudy rozhodovaly o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu, obviněný se tedy nacházel v obdobné procesní situaci, jako stěžovatel. Závěry tohoto nálezu však nelze interpretovat extenzivně. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že "nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je nutné vždy. V ostatních případech neexistence takovéhoto slyšení při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody neznamená vždy a automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby; každý případ je totiž nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost, či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit a z nichž by vyplývala nutnost osobního slyšení stěžovatele" - srov. nález I.ÚS 1812/08. V posledně citovaném nálezu Ústavní soud rovněž vyložil jak se orientovat v problematice práva obviněného na kontradiktorní řízení při rozhodování o trvání vazby a jak je třeba interpretovat právní závěry vyjádřené v nálezech I.ÚS 161/04 a I.ÚS 573/02.
Vztáhnuv shora uvedená výkladová pravidla na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů vytýkanými vadami netrpí. Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě ve lhůtě stanovené zákonem poté, co ho v hlavním líčení k dalšímu trvání vazby vyslechl. Námitce, že stěžovatel nebyl slyšen v rámci rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby, čímž bylo zasaženo do jeho práv, tak Ústavní soud nepřisvědčil. Jak již dříve uvedl (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 544/03, dostupné v el. podobě), "za situace, kdy podle české právní úpravy má obviněný právo opakovat žádost o propuštění z vazby každých čtrnáct dnů (§72 odst. 3 tr. ř.), se jeví požadavek, aby při každém takovém rozhodování měl obviněný právo na osobní slyšení před soudem, jako přehnaný a nepotřebný. Pokud by se taková praxe měla stát pravidlem, mohla by způsobovat velké průtahy v řízení (nutnost eskorty obviněných k soudu, vyžadování a posílání spisového materiálu mezi policejními orgány, státními zástupci a soudy, narůstání časového a pracovního zatížení soudů), které by mohly paralyzovat průběh trestního řízení. Proto Ústavní soud nepokládá za správný názor vyslovený v literatuře, požadující ‚...umožnit obviněnému v případě, že žádá, aby byl před rozhodnutím o jeho žádosti o propuštění z vazby vyslechnut, realizaci tohoto práva na osobní slyšení' (viz Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád. Komentář. 4. vydání. Praha, C. H. Beck 2002, str. 425)".
K obecně formulované výtce stran nedostatečného, resp. vadného odůvodnění napadených usnesení, Ústavní soud uvádí, že dle jeho posouzení obecné soudy požadavku na řádné a věci přiměřené odůvodnění dostály. Stěžovatel se nacházel ve vazbě podle §67 písm. c) tr. řádu, jejíž předpoklady byly shledány již při jejím uvalení. V případě předstižné vazby zpravidla vazební důvod, který, pokud jsou splněny jeho subsumpční podmínky a nedojde-li k jejich pominutí, zpravidla může trvat po celou dobu trestního stíhání. Tak tomu bylo i u stěžovatele, který po předchozím odsouzení v roce 2008 trestnou činnost opakoval. Obvodní soud pro Prahu 9 i Městský soud v Praze vzaly tuto skutečnost v úvahu a vzhledem k tomu, že stěžovatel žádné další podstatné důvody, pro které by měl být z vazby propuštěn, neuvedl, rozhodly, jak shora uvedeno, s tím, že Městský soud v Praze korigoval důvody, jež vedly Obvodní soud pro Prahu 9 k zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu