infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.05.2010, sp. zn. IV. ÚS 121/10 [ usnesení / ŽIDLICKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:4.US.121.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:4.US.121.10.1
sp. zn. IV. ÚS 121/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky H. T., právně zastoupené advokátem JUDr. Jaroslavem Adamem, Rooseveltova 37, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 22 Cdo 5177/2008, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2008 sp. zn. 8 Co 618/2008 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 6. 12. 2007 sp. zn. 2 C 35/2007, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 15. 1. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost nejdéle do 5 měsíců od právní moci rozsudku na své náklady odstranit nevhodně provedenou nástavbu obytného domu čp. 7 ve Slupenci a uvést tuto stavbu do původně stavebně prostorového stavu, v jakém se nacházela do dubna 1997, tedy konkrétně snížit stávající hřeben střechy minimálně o 64 cm, snížit hrany říms minimálně o 109 cm a zkrátit vysunutí severovýchodní římsy o 48 cm. Stěžovatelka s tímto postupem nesouhlasí, neboť dle jejího názoru není materiálně vykonatelný. Výrok je dle jejího názoru neurčitý a zmatečný. Rozsah odstranění neodpovídá skutečnosti a je chybný. V průběhu soudního řízení nebylo přihlédnuto k právům a právem chráněným zájmům stěžovatelky. Výkon práv vedlejších účastníků je nepřiměřený vůči povinnosti uložené stěžovatelce a vůči jejím právům, které byly všemi obecnými soudy absolutně nepovšimnuté, nehodnocené a nebyla jim poskytnuta patřičná ochrana. Stěžovatelka v souvislosti s uvedeným poukazuje především na své potřeby bydlení, případně osob jí blízkých. Obecné soudy pochybily i v tom, že kladly stěžovatelce k tíži, že zastínění budovy č. 5 je násobeno existencí aleje 22m vysokých jasanů. Odstranění (části) stavby má být nejzazším a nejposlednějším prostředkem. Takovýto zásah do vlastnického práva má být pouze ultima ratio v případě, že účelu nelze dosáhnout jinak. Stěžovatelka ve své věci dále považuje za podstatnou tu skutečnost, že rekonstrukce byla povolena příslušným stavebním úřadem. Tento speciální a specializovaný orgán státní správy je určen k posuzování přípustnosti stavebních úprav. Tento orgán však přestavbu povolil v okamžiku, kdy byly splněny všechny zákonem předpokládané podmínky. Nebylo na místě ani využití diskrečního oprávnění stavebního úřadu. Je pak neodůvodněné i konstatování odvolacího soudu, že stavební úřad je dlouhodobě a zcela bezdůvodně nečinný. Sporná přístavba omezuje vlastníky vedlejší stavby jen minimálně, stavba byla příslušným správním orgánem povolena. V daném případě je diametrální rozpor mezi právy a právem chráněných zájmů, které byly přiznány vedlejším účastníkům a povinností, která byla uložena stěžovatelce obecnými soudy. Povinnost uložená stěžovatelce je dle jejího názoru zcela nepřiměřená a je zásahem do jejích vlastnických práv. Takovýto zásah považuje stěžovatelka i za rozporný s dobrými mravy. Stěžovatelka se svým návrhem domáhá svých základních práv, jež jsou jí garantována čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak poukazuje na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecné soudy opřely o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva (svobody) jeho účastníků. V projednávaném případě je nepochybné, že výkon napadeného rozsudku okresního soudu se citelně dotkne stěžovatelky a proto je třeba se zabývat především tím, zda se obecné soudy případem řádně zabývaly a zda své závěry také řádně odůvodnily. Z velmi podrobného odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že soud při posuzování sporné situace vyšel z historického kontextu sporných budov a z toho, že již před provedením nástavby bylo vzájemné ovlivňování budov hraniční. Nicméně, s ohledem na dřívější totožnost vlastníka obou budov, ještě únosné. Další zásadní okolností, ke které soudy přihlédly, byla ta skutečnost, že provedením nástavby bylo zasaženo do existujícího stavu, kdy došlo k nadměrnému vychýlení doposud velmi jemně vyvážené symbiózy obou budov. Dle náhledu Ústavního soudu nelze přehlížet ani tu skutečnost, že stavba byla provedena zcela svévolně. Stěžovatelka si v době zahájení stavebních úprav musela být dobře vědoma, jakému riziku se svým jednáním vystavuje, zvláště pak za situace, kdy jí nesouhlas s prováděnou stavbou sdělil i stavební úřad. Stěžovatelka i přes tuto skutečnost zcela bezohledně ve stavbě pokračovala, přičemž nyní se snaží dovolávat ochrany vlastnického práva, ke kterému však svým předchozím jednáním vyjádřila jednoznačné pohrdání. Vlastnické právo nabyté v souladu se zákonem je třeba mít v úctě, přičemž projevem této úcty navenek je jeho ochrana. Nelze přistoupit na argumentaci stěžovatelky, podle níž by měl subjekt zasahující do vlastnického práva třetího subjektu více práv než ten, do jehož práva je zasahováno. Subjektům, jejichž práva jsou dotčena, musí být poskytnuta ochrana. V předmětném případě se nejednalo o nevědomost či omyl stěžovatelky, ale o zcela zjevný a bezohledný přímý úmysl k porušení zákona, v jehož důsledku došlo k poškození práv vedlejších účastníků, kterým nelze ubírat možnost se svých práv domoci. Obecné soudy nemohou rezignovat na ochranu těch subjektů, do jejichž práv bylo zasaženo. Stavební řízení nelze vnímat jako samoúčelný proces, který je jen nezbytnou formální podmínkou pro realizaci stavby. Za předpokladu, že by stěžovatelka postupovala v souladu se zákonem, nemohla by předmětná situace nastat, neboť všechny námitky vznesené vedlejšími účastníky, by byly projednány a vypořádány ještě před zahájením stavby samotné. V tom, mimo jiné, také spočívá podstata stavebního řízení. Nejde jen o zhodnocení zamýšlené stavby ze stavebně technického hlediska. Jedním z účelů stavebního řízení je též posouzení otázky, zda realizací stavby nedojde k zásadnímu omezení vlastnického práva třetích osob, které musí mít možnost se k věci vyjádřit, neboť některé aspekty vzájemného soužití si stavebník, i při své dobré vůli, nemusí mnohdy uvědomovat. Uvádí-li stěžovatelka, že jí bylo nakonec dodatečně stavební povolení vydáno, ničeho to nemění na situaci, že realizací nástavby došlo ke zcela bezprecedentnímu zásahu do vlastnického práva třetí osoby. Navíc, jak vyplývá z rozsudku krajského soudu, došlo posléze k povolení obnovy stavebního řízení, které nebylo do skončení jednání před odvolacím soudem ukončeno. V souvislosti s výše uvedeným Ústavní soud konstatuje, že vydávání dodatečného stavebního povolení je nástrojem výjimečným. Stavební úřad mohl a měl, již při provádění stavby, využít takové instrumentarium, kterým by dokončení stavby zamezil. V obecné rovině nelze akceptovat praxi některých stavebníků, kteří obcházejí zákon tím, že nejprve realizují stavbu samotnou, a to i s vědomím, že jim bude udělena ze strany stavebního úřadu finanční sankce (kterou si již rozpočtují v nákladech stavby) a teprve poté se její existenci snaží uvést do souladu se zákonem. Co se týče navrženého a neprovedeného nového znaleckého posudku, je věcí obecného soudu, které důkazy je dle jeho názoru třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Za podstatné považuje v této souvislosti Ústavní soud též tu skutečnost, že stěžovatelka měla možnost klást znalci otázky a že se soud s jejím návrhem v odůvodnění řádně vypořádal. Namítá-li stěžovatelka neurčitost a neproveditelnost výroku obecného soudu, nezbývá než uvést, že nelze na soudu požadovat, aby přesně stavebně technicky určil, do jakého stavu má být stavba uvedena. Soud pouze konstatoval výsledek, jehož má být výkonem rozhodnutí dosaženo, což lze považovat za relativně určité. Poukazuje-li stěžovatelka na řešení bytové otázky své a svých blízkých, je možno mít pro tuto situaci pochopení, nicméně zásadně nelze řešit tento, pro stěžovatelku jistě ožehavý problém na úkor práv třetí osoby. Je nepochybné, že výkon rozhodnutí bude znamenat citelný zásah do života stěžovatelky, nicméně tato se nemůže dovolávat práva nabytého v rozporu nejen s dobrými mravy, ale i se zákonem. V opačném případě by bylo lze odůvodnit ve jménu zajištění bydlení prakticky jakoukoli stavební úpravu, a to bez ohledu na zájmy třetích osob. Životní podmínky představují zcela jistě významnou společenskou hodnotu, kterou je třeba vždy vnímat v širším kontextu. To znamená, že při vytváření či budování subjektivních životních podmínek nelze odhlížet od subjektivních životních podmínek třetích osob, které pak zcela oprávněně vnímají jakýkoli zásah do již existujícího stavu velmi intenzivně. Nelze se pak divit, že se tyto osoby takovému zásahu brání, a to se stejnou vehemencí, jako se nyní stěžovatelka snaží zvrátit výsledek ústavní stížností napadených rozhodnutí. V konečném výsledku bude vždy na oprávněných, zda k realizaci výkonu rozhodnutí přistoupí či nikoliv. Z ústavně právního hlediska tak není obecným soudům čeho vytknout. Jedinou notickou či podpůrným argumentem pro jejich závěry by snad mohlo být posouzení hodnoty dotčené nemovitosti před a po pořízení nástavby. Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a z toho důvodu také nevyhověl jejímu návrhu na odklad vykonatelnosti. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2010 Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:4.US.121.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 121/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 31. 5. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 15. 1. 2010
Datum zpřístupnění 10. 6. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Český Krumlov
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., §11 odst.1, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 183/2006 Sb., §129
  • 40/1964 Sb., §127
  • 99/1963 Sb., §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík stavba
odůvodnění
vlastnické právo/ochrana
stavební řízení
stavební povolení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-121-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 66326
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-01