ECLI:CZ:US:2010:4.US.1268.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1268/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti I. H., zastoupené Mgr. Zděnkou Havlíkovou, advokátkou, AK se sídlem Guldenerova 28, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2010 čj. 12 Co 673/2009-108 spojeného s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu a návrhem na zproštění povinnosti k úhradě nákladů řízení před obecnými soudy, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni vydaného v řízení o zaplacení 7 000,- Kč s příslušenstvím. S ústavní stížností spojila návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., který označila za diskriminační, a ze stejného důvodu žádala o zproštění povinnosti hradit náklady řízení před nalézacím a odvolacím soudem.
Z rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 3. 2009 čj. 19 C 386/2008 - 91 a napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou po svém bývalém zaměstnavateli, obchodní společnosti Panasonic AVC Network Czech, s. r. o., domáhala zaplacení částky 7 000,- Kč s příslušenstvím z titulu plnění z kolektivní smlouvy. Okresní soud žalobě vyhověl, k odvolání žalované však Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvého stupně změnil, žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovatelku zavázal povinností nahradit žalované na nákladech řízení před soudem prvého stupně částku 12 240,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 12 120,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000,- Kč (výrok II.). Krajský soud v Plzni dospěl na základě skutkových zjištění provedených okresním soudem k závěru, že stěžovatelka neměla na výplatu věrnostní odměny podle kolektivní smlouvy pro rok 2008 nárok z důvodu nesplnění podmínky existence pracovního poměru u žalované za účinnosti kolektivní smlouvy pro rok 2008; stěžovatelka ukončila pracovní poměr u žalované dohodou dne 11. 8. 2007. O nákladech řízení krajský soud rozhodl podle úspěchu ve věci.
V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentovala pouze ve vztahu k napadenému ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Omezení přípustnosti dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu výší peněžitého plnění označila za diskriminující a na svém případě poukázala na to, že se nemohla bránit ani proti rozhodnutí o nepřiznání žalované částky, ani proti uložení povinnosti nahradit žalované náklady řízení ve výši, která je pro ni jako starobní důchodkyně likvidační. V souvislosti s tímto tvrzením stěžovatelka navrhla, aby byla zproštěna povinnosti nahradit žalované náklady řízení před obecnými soudy, resp. aby tyto náklady nesl stát.
Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí a návrhy s ní spojené z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, a poté rozhodl, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i návrh na zrušení zákonného ustanovení s ní spojený jsou zjevně neopodstatněné.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. připouští dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč (dříve 20 000,- Kč). Je proto zřejmé, že proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ve věci samé neměla stěžovatelka k dispozici žádný opravný prostředek, neboť dovolání by s ohledem na ustálený výklad napadeného ustanovení nemělo naději na úspěch z důvodu nepřípustnosti (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1879-1881 a vybrané judikáty Nejvyššího soudu, tamtéž, str. 1891-1892). Praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího ohledně interpretace a aplikace §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ústavní soud nezpochybňuje a v řadě svých rozhodnutí použití citovaného stanovení Nejvyšším soudem aproboval (srov. např. nález I.ÚS 750/06, publ. in Sb. n. u. sv. 45 str. 335), což jinými slovy vyjádřeno, znamená, že standardní aplikaci citovaného ustanovení nepovažoval za porušení základních práv jednotlivce.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že právo na přístup k soudu není absolutní; tohoto práva je možno se domáhat jen za zákonem stanovených podmínek. Takovými jsou např. lhůty pro podání procesního prostředku či omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí). Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně ani dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). V oblasti občanskoprávních vztahů je na vůli zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí. Z ústavních mezí tak nevybočuje ani jednostupňové soudnictví zejména ve věcech objektivně bagatelního významu, a proto vyloučení bagatelních věcí z přezkumu odvolacího soudu, tím více pak z přezkumu soudu dovolacího, není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ani v rozporu s principem proporcionality ve smyslu čl. Ústavy (srov. např. nebo usnesení sp. zn. IV.ÚS 101/01, Sb. n. u., sv. 22 str. 387, usnesení III.ÚS 404/04, Sb. n.u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, III.ÚS 298/02, III.ÚS 2097/08 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se vyjádřil i k hodnotovému omezení přípustnosti opravného prostředku, kdy uvedl, že taková úprava nepředstavuje denegatio iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. usnesení II.ÚS 2538/09 dostupné v elektronické podobě). Přestože tak Ústavní soud judikoval v souvislosti se zvýšením hodnotové hranice pro přípustnost odvolání (srov. ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2009), lze jeho závěr zobecnit i při posouzení hodnotové hranice pro přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku. S ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (v jakékoliv výši) není ze zákona přípustné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni stěžovatelka neargumentovala, dokonce uvedla, že "neřeší otázku, zda jí měla či neměla být přiznána odměna od zaměstnavatele". Ústavní soud zaznamenal i další vady (účastníci řízení nebyli označeni, stížnostní žádání - petit - nebyl v souladu s obsahem podání), nepovažoval však za účelné vést stěžovatelku, resp. její právní zástupkyni, k doplnění ústavní stížnosti, neboť i případné odstranění vytýkaných vad by na jeho závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic nezměnilo. Ústavní soud totiž neshledal v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni žádné pochybení, které by zakládalo jeho zásah; odvolací soud rozhodl ve věci samé na základě skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, o náhradě nákladů řízení pak podle zásady úspěchu ve věci podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že za stěžovatelku uhradí stát náklady soudního řízení, resp. ať stát uhradí "alespoň polovinu soudních nákladů za vyhrané soudní řízení v I. stupni". Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemůže překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zákon o Ústavním soudu, zejména §72 odst. 1 písm. a) a §82 odst. 3 písm. a), b)], a vzneseným návrhem stěžovatelky se nemohl zabývat. Rozhodování o tom, kdo v občanskoprávním řízení nese náklady řízení a v jaké výši, zásadně přísluší soudům obecným. Pokud v řízení o ústavní stížnosti za podmínek v zákoně uvedených Ústavní soud zruší konkrétní soudní rozhodnutí, je věc po kasačním nálezu vrácena příslušnému obecnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. S ohledem na ústavní a zákonné limity svého rozhodování Ústavní soud není k projednání návrhu stěžovatelky příslušný.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavním soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d), §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
V Brně dne 30. srpna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu