ECLI:CZ:US:2010:4.US.1287.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1287/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. Š., právně zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem Advokátní kanceláře Mašek advokáti, s.r.o., Praha 3, Husitská 63, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. února 2010, č.j. 5 Afs 57/2009-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 16. listopadu 2006, č.j. FŘ-17355/13/06, bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru na DPH za zdaňovací období roku 2004 tak, že odvolání bylo zamítnuto. Správní žalobu, kterou stěžovatel podal, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2008, č.j. 10 Ca 15/2007-67, zamítl. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla následně zamítnuta i kasační stížnost stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především uvedl, že rozhodnutí finančního ředitelství postrádalo zákonné náležitosti plynoucí z §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Ve výroku nejsou uvedeny použité právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno, a jde-li o peněžité plnění chybí též částka a číslo účtu, na které má být částka zaplacena a lhůta splatnosti. Rovněž poučení o opravných prostředcích je nedostačující, jelikož lze polemizovat o tom, zda správní žaloba, tedy postup podle zákona č. 150/2002, Sb., s.ř.s., je opravným prostředkem či nikoliv. Uvedenými pochybeními se nezabýval ani Nejvyšší správní soud, ač Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS. 9/06 vyslovil, že pominutím zákonných náležitostí došlo k porušení práva stěžovatele. Ústavní soud zde přitom odkázal i na nálezy sp. zn. II. ÚS 583/03 či II. ÚS 31/99.
Dále stěžovatel polemizuje s jednotlivými pasážemi odůvodnění napadeného rozsudku, v nichž Nejvyšší správní soud uvedl důvody, pro které považuje závěry správního soudu, resp. správních orgánů za správné. S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 15/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost postrádala jakoukoliv ústavně právní argumentaci a toliko se zúžila na pouhé konstatování nesprávného rozhodnutí orgánu veřejné moci, resp. Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel námitky užité v ústavní stížnosti uplatnil již ve své správní žalobě, a to včetně tvrzeného nesprávného poučení, následně je pak zopakoval v kasační stížnosti. Ústavní soud však nezjistil, že by Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vybočil z mezí daných mu příslušnými právními předpisy resp. ústavním pořádkem.
Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněn ústavní stížnost podat ten, kdo tvrdí, že v řízení v jeho věci došlo k porušení zaručených práv a svobod. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti prezentoval výhradně nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo se závěry finančních orgánů a správního soudu.
Pokud stěžovatel namítl, že rozhodnutí finančního orgánu o opravných prostředcích neobsahovalo poučení o možnosti podat správní žalobu, považuje Ústavní soud za potřebné upozornit, že správní soudní řízení není opravným prostředkem, ale samostatným a nezávislým soudním přezkumem správních rozhodnutí. Obdobně, jako řízení před Ústavním soudem není pokračováním v soudním řízení, ale kontrolou ústavnosti postupu orgánů veřejné moci.
Pokud se týká námitky absence částí výroku v rozhodnutí finančního ředitelství, Ústavní soud nezjistil, že by tuto stěžovatel uplatnil již dříve v řízení před správními soudy. Pokud tedy stěžovatel takovou vadu namítá teprve v ústavní stížnosti domáhá se tak nezákonné ingerence Ústavního soudu do pravomoci správních soudů.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2010
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu