ECLI:CZ:US:2010:4.US.1511.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1511/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Danou Novákovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Žďár nad Sázavou, Nádražní 54, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010 č. j. 21 Cdo 5134/2007-148 a rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2007 č. j. 15 Co 317/2005-109 a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 5. května 2005 č. j. 10 C 183/2002-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. května 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem ve věci rozhodujících soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i k porušení čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh se zjišťuje, že žalobce H.-L. G. (dále jen "žalobce") se domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 141 137,- Kč s přísl. vzniklé z titulu vypořádání BSM. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou návrhu vyhověl, stěžovatelce uložil zaplacení částky 141 137,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, řízení o požadavku stěžovatelky na započtení částky 252 285,30 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody vůči žalobci zastavil a stěžovatelce uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 33 057,- Kč. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 141 137,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Stěžovatelka napadla vydané rozsudky dovoláním. Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil, jinak dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s napadenými rozhodnutími, neboť podle jejího názoru má právo na cenu nájemného, a to jak za užívání zahradní chaty tak i pozemku, který k chatě přináleží. Stěžovatelka proto nezaplatila žalobci žalovanou částku, neboť započetla své pohledávky z nájmu za pozemek, chatu a byt. Stěžovatelka uvedla, že svůj postup konzultovala u právníků i ombudsmana a bylo jí řečeno, že její povinností je hájit si svá práva a požadovat, aby započtení její pohledávky na pohledávky žalobce bylo i v daném soudním řízení uznáno a akceptováno. Stěžovatelka má za to, že s ní po celou dobu bylo nespravedlivě jednáno, soudy nezohlednily zánik závazku vůči stěžovatelce formou započtení a proto napadená rozhodnutí považuje za nezákonná a protiústavní.
Ústavní soud přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody ve věci rozhodujících soudů. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom srozumitelné a argumentačně přesvědčivé, proto postačí na obsah těchto odůvodnění odkázat. Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu