ECLI:CZ:US:2010:4.US.1548.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1548/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti Elektromontáže Slaný, s. r. o., se sídlem Smečenská 1009, 274 01 Slaný, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, AK se sídlem nám. Starosty Pavla 40, 272 01 Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010 čj. 23 Co 80/2010-46 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv zaručených v čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým Krajský soud v Praze jako soud odvolací změnil usnesení soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení.
Stěžovatelka stručně zrekapitulovala výsledek řízení, ve kterém se žalobou domáhala po žalovaném S. T. zaplacení škody způsobené při výkonu práce. Uvedla, že co do částky 41 956 Kč vzala žalobu zpět, avšak s rozhodnutím soudu, kterým jí byla uložena povinnost uhradit žalovanému náklady řízení, nesouhlasila. Tvrdila, že žalobu podala důvodně, neboť žalovaný odmítal žalovanou částku zaplatit. Teprve po podání žaloby část žalované částky uhradila pojišťovna, se kterou byl žalovaný ve smluvním vztahu, a část uhradil v říjnu 2009 žalovaný. Právnímu závěru soudu, že zavinila zastavení řízení, stěžovatelka oponovala s tím, že z rozhodnutí není jasné, jakými skutkovými zjištěními byl tento závěr podložen.
Z připojených usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 11. 2009 čj. 19 C 105/2009-35 a ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Praze vyplynulo, že stěžovatelka žalovala svého zaměstnance o zaplacení částky 61 434 Kč podle §257 odst. 2 zákoníku práce. Ohledně částky 19 478 Kč účastníci uzavřeli smír, který okresní soud schválil (výrok I.), co do částky 41 956 Kč bylo řízení zastaveno (výrok II.), neboť stěžovatelka vzala v tomto rozsahu žalobu zpět s odůvodněním, že částku 40 956 Kč uhradila v září 2009 pojišťovna a částku 1 000 Kč zaplatil v říjnu téhož roku žalovaný. Okresní soud v Kladně uložil žalovanému uhradit stěžovatelce náklady řízení (výrok III.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok IV.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze změnil rozhodnutí okresního soudu v náhradově nákladovém výroku a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 15 632,50 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 800,- Kč. Krajský soud vyložil, že postup okresního soudu podle ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. nebyl správný, neboť toto ustanovení lze užít pouze tehdy, je-li příčinou zpětvzetí žaloby výlučně chování žalovaného. Je-li příčinou zpětvzetí chování osoby odlišné (žalobcův nárok uspokojil někdo jiný), použití tohoto pravidla nepřichází v úvahu a o nákladech řízení je třeba rozhodnout podle §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. Krajský soud v Praze konstatoval, že žalovaný nezavinil svým chováním zpětvzetí návrhu, neboť stěžovatelce po podání návrhu plnila za žalovaného pojišťovna, její nárok tedy uspokojil někdo jiný.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, sp. zn. IV.ÚS 10/98, sp. zn. I.ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV.ÚS 303/02, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. aplikované Krajským soudem v Praze řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení je i toto ustanovení vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Toto ustanovení (podobně jako jiné) tedy formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo hmotněprávní důvody jejich jednání. Ústavní soud nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález sp. zn. II.ÚS 549/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 381, (384)]. V projednávaném případě je zřejmé, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo v reakci na chování žalovaného, a proto, pokud krajský soud posoudil důvod zastavení řízení výlučně z procesního hlediska, nelze jeho postup označil za ústavně nekonformní ve smyslu kautel čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento závěr nemůže zpochybnit ani zjištění, že za stěžovatele plnila na základě smlouvy pojišťovna, neboť použití §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, je-li příčinou zpětvzetí výlučně chování žalovaného, což v projednávané věci nebylo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu