ECLI:CZ:US:2010:4.US.1620.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1620/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti MATTINS, s. r. o., se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Vyšehradská 39/1902, zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Ladova 1, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010 č. j. 58 Co 383/2009-129, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti výše citovaného rozsudku, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení výroku II. shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, smlouvou o postoupení pohledávky od oprávněné osoby získala restituční nárok na vydání náhradního pozemku a následně na základě ujištění vedlejšího účastníka (Pozemkového fondu České republiky), že je oprávněn s předmětnými náhradními pozemky nakládat, se stěžovatelka přihlásila do výběrového řízení a vedlejší účastník s ní uzavřel smlouvu o převodu pozemku na stěžovatelku. S ohledem na uvedené ujištění vedlejšího účastníka o převodu pozemku stěžovatelka již žádné náhradní pozemky nehledala a nežádala ani o peněžitou náhradu. Vedlejšímu účastníku však byla v jiném řízení stanovena povinnost převést předmětné pozemky do vlastnictví Hlavního města Prahy a stěžovatelce s ohledem na příslušná ustanovení zákona č. 253/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 178/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2003 Sb., o uvádění do oběhu osiva a sadby pěstovaných rostlin a o změně některých zákonů (zákon o oběhu osiva a sadby), ve znění zákona č. 444/2005 Sb., a některé další zákony, zanikl nárok jak na vydání jiného náhradního pozemku, tak i na finanční náhradu. Stěžovatelka v uvedeném jednání vedlejšího účastníka spatřovala porušení jeho povinnosti, v jejímž důsledku ji vzniklo právo na náhradu škody odpovídající tržní ceně předmětných pozemků. Ke stěžovatelkou podané žalobě přiznal Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. 1. 2009 č. j. 6 C 164/2008-90 stěžovatelce částku 153.340,- Kč, zamítl žalobu co do částky 1.846.660,- Kč a nepřiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení. K podaným odvoláním účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2010 č. j. 58 Co 383/2009-129 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku o věci samé změnil tak, že žalobu ohledně částky 153.340,- Kč zamítl a přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení u soudu obou stupňů ve výši 187.680,- Kč.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zásah do jejího práva na spravedlivý proces vzhledem ke skutečnosti, že vedlejšímu účastníku bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, aniž by toto přiznání náhrady nákladů odvolací soud dostatečně odůvodnil a vzal v úvahu okolnosti případu. Oproti odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu odvolací soud pouze poukázal na dva nálezy Ústavního soudu a vůbec neodůvodnil, proč ohledně nákladů řízení rozhodl jinak. Takto nedostatečně odůvodněné rozhodnutí je podle názoru stěžovatelky v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2513/09. Závěr odvolacího soudu ohledně nákladů řízení je podle stěžovatelky rovněž v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, neboť vedlejší účastník stěžovatelku ujistil, že je s předmětnými nemovitostmi oprávněn nakládat a dokonce s ní uzavřel smlouvu, na základě které měl předmětné nemovitosti stěžovatelce převést do vlastnictví. Stěžovatelka považuje za této situace za krajně nespravedlivé, aby byla povinna hradit náhradu nákladů řízení ve prospěch vedlejšího účastníka, navíc se stěžovatelka ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 domnívá, že vedlejší účastník měl v daném případě zajistit svoji účast na soudním řízení prostřednictvím svého zaměstnance a nenajímat si další subjekty, tj. advokáty. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadeného výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti předmětného rozsudku.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 6 C 164/2008 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze.
5. Ve svém vyjádření Městský soud v Praze uvádí, že podle jeho názoru nedošlo jeho postupem k porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného práva chráněného Ústavou České republiky a Listinou. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s ustanoveními §224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), a §142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k nálezům Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2513/09 a II. ÚS 692/10, výrok o nákladech řízení odůvodnil i ohledně jeho výše, a to v řízení před oběma stupni soudní soustavy s ohledem na postup odvolacího soudu podle §220 odst. 1 o. s. ř. Porušení práv stěžovatelky nelze spatřovat v tom, jak odvolací soud posoudil výrok o nákladech řízení po stránce právní. Navrhuje proto, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako nedůvodná.
6. Shora uvedené vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
7. Jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze situace, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
8. Ústavní soud po připojení spisového materiálu přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
9. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů Městského soudu v Praze, který přiznal vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení u soudu obou stupňů, přičemž stěžovatelka uvádí argumentaci, jež má přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, a to zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když otázka náhrady nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se daná problematika může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02 a III. ÚS 255/05, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nejedná.
11. Stěžovatelka ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla vedlejšímu účastníku přiznána náhrada nákladů řízení, vytýká především nedostatečné odůvodnění a nezohlednění okolností případu. K této námitce stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že se oba obecné soudy okolnostmi daného případu podrobně zabývaly v souvislosti s posouzením stěžovatelkou uplatněné žaloby na náhradu vzniklé škody. V této souvislosti nalézací soud shledal, že stěžovatelce byla problematičnost dotčených právních vztahů k předmětným pozemkům známa, věděla, že ve vztahu k dotčeným pozemkům probíhá soudní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 a že je tímto soudem nařízeno předběžné opatření omezující vedlejšího účastníka v právních úkonech k těmto pozemkům. Přesto za této situace stěžovatelka akceptovala postup vedlejšího účastníka a neučinila žádné právní kroky, aby hrozící škodě předešla (viz č.l. 92). Odvolací soud na tato skutková zjištění nalézacího soudu v plném rozsahu navázal, neztotožnil se však s jeho závěrem o částečné důvodnosti žaloby a dospěl k závěru, že nebyly naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu, což stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Konstatoval v tomto ohledu, že pokud stěžovatelka realizovala celou věc za účelem získání mnohonásobně vyšší hodnoty jen za cenu postupovaného restitučního nároku, a to při současné vědomosti o uplatnění nároku hl. m. Prahy, byl výsledek celé transakce od počátku nejistý. Svůj právní názor stran neshledání příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka a vznikem stěžovatelkou tvrzené škody odvolací soud řádně odůvodnil a podle daného výsledku řízení o žalobním návrhu stěžovatelky pak následně rozhodl o nákladech řízení dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a §224 odst. 2 o. s. ř. ve prospěch v řízení úspěšného vedlejšího účastníka (č.l. 130). Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, jakými úvahami se při posuzování náhrady škody a otázky přiznání nákladů řízení ve svém uvážení řídil a své rozhodnutí v tomto směru logicky odůvodnil. Stěžovatelkou tvrzený extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a závěrem odvolacího soudu ohledně nákladů řízení Ústavní soud neshledal.
12. K námitce stěžovatelky, že vedlejší účastník měl v posuzovaném případě zajistit svoji účast na soudním řízení prostřednictvím svého zaměstnance a nenajímat si advokáta, Ústavní soud uvádí, že z principu rovnosti účastníků v občanském soudním řízení vyplývá, že se každý z nich, tedy i stát či veřejnoprávní korporace disponující právníky v zaměstnaneckém či služebním poměru, může nechat zastoupit advokátem (viz k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08, sp. zn. II. ÚS 692/10 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tento závěr Ústavního soudu platí o to více, pokud jde o výklad a aplikaci ustanovení příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících otázku přiznání nákladů řízení. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení stěžovatelkou tvrzeného práva na spravedlivý proces.
14. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v poměru k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
15. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti v ústavní stížnosti uvedeného rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že tento k ústavní stížnosti akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2010
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu