ECLI:CZ:US:2010:4.US.1660.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1660/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti E. S. a K. S., obou zastoupených Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, AK se sídlem Sokolovské nám. 312/1, 460 01 Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 19. 3. 2010 čj. 30 Co 82/2010-72 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení shora označeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatelé stručně zrekapitulovali průběh a výsledky řízení, ve kterém se žalobou proti žalovanému J. Š. domáhali odstranění závad v bytě č. 4 v ul. Dopravní 736 v Liberci. Uvedli, že poté, co žalovaný závady neodstranil a ani jim nezajistil přiměřený náhradní byt, našli si jiné bydlení a z bytu vystěhovali. Tím však ztratili aktivní legitimaci k podané žalobě, a proto ji vzali zpět. Okresní soud v Liberci řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odvolacím řízení Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně v náhradově nákladovém výroku změnil tak, že stěžovatele zavázal povinností nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvého stupně, neboť po posouzení věci po procesní stránce dospěl k závěru, že zavinili zastavení řízení. S rozhodnutím krajského soudu stěžovatelé nesouhlasili a označili je za nekonzistentní a nelogické s poukazem na to, že odvolací soud posoudil spor z věcného hlediska, když dospěl k závěru, že pronajímatel nabídl stěžovatelům odpovídající náhradní byty. K tomuto závěru však nebylo vedeno žádné dokazování a všechna tvrzení stěžovatelů svědčila o opaku.
Z připojených usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 12. 2009 čj. 16 C 66/2006-64 a ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, vyplynulo, že v řízení o uložení povinnosti k odstranění závad bytu stěžovatelé v postavení žalobců vzali žalobu zcela zpět a navrhli zastavení řízení pro ztrátu aktivní legitimace. Okresní soud návrhu vyhověl, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že podle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalovaného krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu v náhradově nákladovém výroku a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně ve výši 5 640,- Kč (výrok I.) a náklady odvolacího řízení ve výši 960,- Kč (výrok III.); rozhodnutí o zastavení řízení zůstalo nedotčeno (výrok II.). Krajský soud uvedl, že dojde-li k zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby, nepřichází užití ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v úvahu, a vyložil, že v takovém případě se otázka náhrady nákladů řízení posuzuje zásadně pouze podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Důvodnost žaloby ve smyslu věty druhé citovaného ustanovení je třeba posuzovat jedině z procesního hlediska, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům uplatněným v žalobě. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v projednávané věci po zjištění, že stěžovatelé vzali žalobu zpět, aniž by byl jejich nárok uspokojen, uzavřel, že z procesního hlediska zavinili zastavení řízení, a proto podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. rozhodl o jejich povinnosti k úhradě nákladů řízení žalovanému.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, sp. zn. IV.ÚS 10/98, sp. zn. I.ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV.ÚS 303/02, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. aplikované Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení je i toto ustanovení vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Toto ustanovení (podobně jako jiné) tedy formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo hmotněprávní důvody jejich jednání. Ústavní soud nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález sp. zn. II.ÚS 549/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 381, (384)]. V projednávaném případě je zjevné, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo v reakci na chování žalovaného, a proto, pokud krajský soud posoudil důvod zastavení řízení výlučně z procesního hlediska, nelze jeho postup označil za ústavně nekonformní ve smyslu kautel čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento závěr nemůže zpochybnit ani zjištění, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, se v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil k běhu lhůty k vyklizení bytu a následně i trvání práva bydlení, neboť o toto vyjádření, navíc učiněné v obecné rovině, se rozhodnutí o nákladech řízení neopíralo.
Ústavní soud neshledal případným, a tudíž ani opodstatněným tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 3 Listiny, podle kterého stát odpovídá za nezákonná rozhodnutí a za nesprávný úřední postup všech svých orgánů. Uvedené ustanovení je ustanovením obecným, jehož podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tímto zákonem je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, který však nebyl v řízení ve věci stěžovatelů aplikován.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu