infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.11.2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 234/59 SbNU 379 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:4.US.1743.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací a precedenčnímu charakteru rozhodnutí v kompetenčních...

Právní věta Závěr, dle něhož by rozhodnutí ve věcech kompetenčních sporů měla právní účinky toliko inter partes, by vedl k absurdním důsledkům. Vedl by ke stavu, v němž by orgány rozhodující takové spory opakovaně judikovaly v obdobných případech identická stanoviska, vedl by ke stavu ohrožení právní jistoty při uplatňování pravomoci ze strany orgánů soudní moci a orgánů veřejné správy, vedl by k neúměrnému prodlužování soudního řízení, vedl by k chaosu a entropii. K precedenční závaznosti svých nálezů, jejich respektování (či nerespektování) obecným soudem či možnosti jim konkurovat svými úvahami se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. listopadu 2007 (N 190/47 SbNU 465). Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [nález sp. zn. II. ÚS 76/95 ze dne 12. září 1995 (N 47/4 SbNU 27), nález sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. března 1997 (N 29/7 SbNU 191), nález sp. zn. III. ÚS 127/96 ze dne 11. července 1996 (N 68/5 SbNU 519), nález sp. zn. III. ÚS 187/98 ze dne 1. října 1998 (N 112/12 SbNU 121), nález sp. zn. III. ÚS 206/98 ze dne 9. července 1998 (N 80/11 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 648/2000 ze dne 12. dubna 2001 (N 60/22 SbNU 39), nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. března 2005 (N 54/36 SbNU 575) a další]. V uvedené judikatuře nastíněné kautely dopadají plně i na právní závaznost rozhodnutí zvláštního senátu ve věcech kompetenčních sporů. Stejně, jak je tomu v případě Ústavního soudu, rovněž jejich nerespektování v případech obdobných zakládá porušení ústavního principu rovnosti a dotčení v právní jistotě občanů.

ECLI:CZ:US:2010:4.US.1743.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1743/10 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1743/10 ve věci ústavní stížnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem 149 00 Praha 4, Tomíčkova 2144/1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2010 č. j. 9 Co 251/2010-30 o exekučním titulu k vymožení smluvní pokuty za porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou službu v oblasti elektronických komunikací. Výrok I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2010 č. j. 9 Co 251/2010-30 se zrušuje. II. Krajskému soudu v Ostravě se ukládá, aby nahradil stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 4 800 Kč do 3 dnů od doručení tohoto nálezu, a to k rukám JUDr. P. H., PhD., advokáta se sídlem P. Odůvodnění: I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti Návrhem, podaným k Ústavnímu soudu dne 16. června 2010, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") ze dne 19. dubna 2010 č. j. 9 Co 251/2010-30 o exekučním titulu k vymožení smluvní pokuty za porušení povinnosti uhradit cenu za poskytnutou službu v oblasti elektronických komunikací. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčena v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy K návrhu stěžovatelky byla usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. července 2008 č. j. 91 Nc 11465/2008-3 nařízena exekuce na majetek povinného, bylo rozhodnuto o pověření soudního exekutora provedením této exekuce a dále byl návrh v části týkající se úhrady smluvní povinnosti za nesplnění povinnosti uhradit cenu služeb v oblasti elektronických komunikací zamítnut, a to s odůvodněním, dle něhož k rozhodnutí o smluvní pokutě není příslušný správní orgán - Český telekomunikační úřad (dále jen "Úřad"), nýbrž soud. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v ústavní stížností napadeným rozhodnutím předmětné usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl v této souvislosti, že při rozhodování o návrhu a nařízení exekuce soud "zkoumá i to, zda titul, který nebyl vydán v občanském soudním řízení, byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc". V posuzované věci pak dospěl k závěru, dle něhož v ní jde o titul dle ustanovení §274 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž Úřadu, který rozhodoval též o smluvní pokutě, v této části pravomoc k takovému rozhodnutí nepříslušela. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž uvedený právní názor vyplývá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. 20 Cdo 3557/2006). Odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím zastává tezi, dle níž pravomoc Úřadu je v zákoně č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), upravena tak, že Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost, pokud se tento spor týká povinností uložených tímto zákonem, resp. na jeho základě, přičemž v rozhodované věci o takovou povinnost nejde. III. Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti V rámci rekapitulace věci stěžovatelka akcentuje zejména tu část své argumentace v řízení před obecnými soudy, v níž poukázala na pravomoc Úřadu rozhodovat nejen spory o povinnosti plynoucí ze zákona o elektronických komunikacích, nýbrž i o povinnostech souvisejících. V ústavní stížnosti z ustanovení §129 odst. 1 a §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích dovozuje nejen pravomoc Úřadu rozhodovat o sporech o povinnosti uhradit cenu za poskytnutou službu v oblasti elektronických komunikacích, nýbrž i o sporu o smluvní pokutu zajišťující splnění takové povinnosti. Kromě argumentu neefektivnosti dvojího řízení a dvojího titulu ve věcech sporů o plnění povinností za služby v oblasti elektronických komunikací v případech sjednání smluvní pokuty stěžovatelka především odkazuje na rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 3. prosince 2008 sp. zn. Konf 109/2008 či ze dne 3. března 2009 sp. zn. Konf 3/2009. V těchto rozhodnutích zvláštní senát vyslovil názor, dle něhož, pokud by ve smlouvě mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem byla dohodnuta smluvní pokuta pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, byl by k rozhodování o smluvní pokutě příslušný Úřad, neboť "neuhrazení ceny za poskytnutou službu je porušením povinnosti podle zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu je na toto porušení přímo navázán". Stěžovatelka dále upozorňuje na skutečnost, že citovaná judikatura zvláštního senátu je novější než judikatura Nejvyššího soudu, kterou odůvodňuje svoje rozhodnutí krajský soud. Domnívá se, že účastník řízení se od "závazné" judikatury zvláštního senátu "odklonil", a to "bez jakéhokoli přesvědčivého odůvodnění svého odlišného právního názoru". V souvislosti s právními důsledky rozhodnutí vyšších soudů erga omnes a s povinností soudů nižších v případě odlišného právního názoru explicitně argumentovat stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu - nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. května 2009 (N 117/53 SbNU 473). Pro uvedené, tj. pro porušení základního práva na spravedlivý proces a z důvodu porušení principu zákazu denegationis iustitiae dle čl. 36 odst. 1 Listiny domáhá se stěžovatelka zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2010 č. j. 9 Co 251/2010-30. Spolu s předmětným návrhem uplatnila zároveň i návrh na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem dle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. ve vztahu ke Krajskému soudu v Ostravě, a to s poukazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle které "okolností odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem". Za nerespektovanou v předmětné věci pak stěžovatelka považuje jednak judikaturu Ústavního soudu k čl. 36 odst. 1 Listiny a jednak judikaturu zvláštního senátu k interpretaci zákona o elektronických komunikacích. IV. Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastník řízení, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 14. července 2010. Krajský soud v Ostravě v něm uvádí, že rozdílný právní názor na otázku, zda určité rozhodnutí je exekučním titulem či nikoli, bez dalšího ústavněprávní rozměr nemá. V daném případě dle jeho názoru pak nemůže jít ani o denegationis iustitiae, neboť soudy obou stupňů k argumentaci stěžovatelky své negativní stanovisko řádně odůvodnily. Pro uvedené navrhuje předmětnou ústavní stížnost odmítnout, příp. bez jednání zamítnout. Ústavní soud podle §42 odst. 4 a §76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal dne 4. srpna 2010 předmětnou ústavní stížnost k vyjádření rovněž vedlejší účastnici J. V., takto odpůrkyni v řízení před obecnými soudy. Dle sdělení České pošty J. V. na uvedené adrese nemá schránku, pročež výzva byla uložena na poště a dne 18. srpna 2010 vrácena Ústavnímu soudu. Pro uvedené Ústavní soud ve smyslu §49 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §63 zákona č. 183/1993 Sb., vycházeje z fikce doručení, konstatuje, že vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila a vedlejšího účastenství v daném řízení neujala. V. Upuštění od ústního jednání Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, tj. stěžovatelka, v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 16. června 2010 a Krajský soud v Ostravě v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 22. listopadu 2010, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. VI. Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [nález sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. prosince 1994 (N 61/2 SbNU 175), nález sp. zn. III. ÚS 114/94 ze dne 16. února 1995 (N 9/3 SbNU 45), nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 142/98 ze dne 4. června 1998 (N 65/11 SbNU 131), nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17) a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Pro ústavněprávní posouzení věci Ústavní soud za relevantní ustanovení jednoduchého práva považuje ustanovení §129 odst. 1 a §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. a §274 odst. 1 písm. f) o. s. ř. V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup dle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal. Předmětem ústavního přezkumu v rozhodované věci je pravomoc Úřadu v souvislosti s rozhodováním ve sporu o plnění povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě rozhodovat rovněž o smluvní pokutě sjednané mezi osobou vykonávající komunikační činnost a jejím účastníkem, popřípadě uživatelem. Dle ustanovení §129 odst. 1 věty prvé zákona č. 127/2005 Sb. "Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě." Dle ustanovení §64 odst. 1 uvedeného zákona je touto povinností i povinnost účastníka, popřípadě uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. 20 Cdo 3557/2006 k předmětné otázce dovodil následující závěr: "To, že právní vztah mezi poskytovatelem veřejné telekomunikační služby a jejím uživatelem podle zákona č. 151/2000 Sb. [zákon o telekomunikacích a o změně dalších zákonů] je vztahem soukromoprávním, dovodil již Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. února 2005 sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 5/2005 pod č. 82. Není pochyb o tom, že Český telekomunikační úřad - jako správní a regulační úřad ve věcech telekomunikací a poštovních služeb (viz §3 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb.) - je orgánem, který je v oblasti telekomunikačních služeb nadán pravomocí projednat a rozhodnout spor o nárok provozovatele veřejné telekomunikační sítě na peněžité plnění vyplývající ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb uzavřené s účastníkem (uživatelem). Odkaz na §95 bod 1 písm. c) zákona č. 151/2000 Sb., podle něhož Úřad rozhoduje ve sporech, nestanoví-li zákon jinak, je nepřípadný, neboť dopadá do poměrů tzv. všeobecné působnosti (bod 8 téhož ustanovení obsahuje speciální úpravu pro oblast telekomunikačních služeb). ,Finančním plněním' ve smyslu ustanovení §95 bodu 8 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb. je právo na úhradu za ,přepravu nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám', tedy za služby, které je povinen provozovatel poskytnout ,za cenu sjednanou podle zvláštního právního předpisu', tj. zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, k níž účastníka zavazuje ustanovení §82 odst. 3, ve spojení s odstavcem 1 zákona č. 151/2000 Sb. S odvolacím soudem se Nejvyšší soud shoduje v tom, že ,finančním plněním' spjatým s poskytováním telekomunikačních služeb vymezených v §2 odst. 7 zákona č. 151/2000 Sb. není právo oprávněné na smluvní pokutu za nevyužívání telekomunikačních služeb ..., i když závazek povinné byl obsažen ve smlouvě. Rozhodování o nároku na zaplacení smluvní pokuty tedy zákon č. 151/2000 Sb. Úřadu nesvěřuje, a proto jeho rozhodnutí o takové věci jako nicotný správní akt není způsobilé být podkladem exekuce. Úvahy dovolatelky o smyslu a účelu smluvní pokuty a o vztahu tohoto ujednání k ostatním částem smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb jsou pro vyřešení otázky pravomoci Úřadu bezcenné; podstatné je jen to, že smluvní pokuta není - jak správně zdůraznil odvolací soud - příslušenstvím pohledávky provozovatele veřejné telekomunikační sítě podle §82 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb." Zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byl s účinností ode dne 1. května 2005 ustanovením §151 zákona č. 127/2005 Sb. zrušen. Nová právní úprava ale rovněž ponechala posouzení předmětné problematiky obecným soudům. K její interpretaci se poprvé autoritativně vyslovil zvláštní senát, zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v usnesení ze dne 9. září 2008 č. j. Konf 27/2008-7 takto: "O smluvní pokutě za porušení či nesplnění povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, popřípadě uživatelem (§129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích), rozhoduje ten orgán, který je podle zákona příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti samotné." Téhož dne, tj. 9. září 2008, zvláštní senát vydal usnesení č. j. Konf 33/2008-7, v němž vyslovil týž právní názor: "Smluvní pokuta, kterou si strany smlouvy mezi sebou sjednaly, se nevztahuje k blíže neurčenému ,porušení smlouvy', ale je neoddělitelně spjata s porušením konkrétní povinnosti ze smlouvy. Příslušnost k rozhodování o smluvní pokutě se pak bude odvíjet od toho, k porušení jaké konkrétní povinnosti byla smluvní pokuta sjednána. Bude-li porušena povinnost platby za poskytování služby elektronických komunikací, bude o této povinnosti i o smluvní pokutě za její nesplnění rozhodovat Úřad. Bude-li však porušena povinnost jiná, a o nárocích z tohoto porušení bude rozhodovat soud - jak je tomu i v tomto případě - přísluší soudu rozhodovat i o smluvní pokutě vztahující se k takovému porušení povinnosti." Tohoto stanoviska se zvláštní senát přidržel i v dalších svých rozhodnutích. V usnesení ze dne 14. září 2009 č. j. Konf 38/2009-12 konstatoval v dané souvislosti následující: "při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací, jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je nutné se zabývat povinností, která byla porušena. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní pokutu je totiž vztahem mezi příčinou a následkem; nelze je posuzovat odděleně. Porušení povinnosti je základní podmínkou pro stanovení, zda existuje nárok na smluvní pokutu. O smluvní pokutě bude tedy rozhodovat ten orgán, který je příslušný k rozhodování sporů o porušení povinnosti, na jejímž základě vznikl nárok na smluvní pokutu. Rozliší se proto, za jaké porušení povinnosti nárok na smluvní pokutu vznikl. Pokud se jedná o porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, ve které si tyto subjekty dohodly smluvní pokutu pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, pak je k rozhodování o smluvní pokutě příslušný Úřad. Neuhrazení ceny za poskytnuté služby je porušením zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu s tímto porušením přímo souvisí." Uvedený právní názor byl pak potvrzen v celé sérii dalších rozhodnutí zvláštního senátu - vesměs přijatých do dne 19. dubna 2010, tj. do dne přijetí ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (viz např. Konf 74/2009-11 ze dne 8. října 2009, Konf 54/2009-13 ze dne 12. října 2009, Konf 44/2009-12 ze dne 19. října 2009, Konf 62/2009-12 ze dne 19. října 2009, Konf 36/2009-13 ze dne 19. října 2009, Konf 63/2009-13 ze dne 22. října 2009, Konf 87/2009-12 ze dne 22. října 2009, Konf 81/2009-12 ze dne 22. října 2009, Konf 98/2009-13 ze dne 22. října 2009, Konf 45/2009-14 ze dne 23. října 2009, Konf 51/2009-13 ze dne 23. října 2009, Konf 40/2009-14 ze dne 27. října 2009, Konf 46/2009-13 ze dne 27. října 2009, Konf 52/2009-13 ze dne 27. října 2009, Konf 58/2009-13 ze dne 27. října 2009, Konf 76/2009-12 ze dne 27. října 2009, Konf 70/2009-12 ze dne 27. října 2009, Konf 88/2009-12 ze dne 27. října 2009, Konf 97/2009-13 ze dne 27. října 2009, Konf 66/2009-17 ze dne 29. října 2009, Konf 49/2009-14 ze dne 29. října 2009, Konf 35/2009-13 ze dne 29. října 2009, Konf 95/2009-12 ze dne 29. října 2009, Konf 79/2009-12 ze dne 3. listopadu 2009, Konf 72/2009-18 ze dne 5. listopadu 2009, Konf 37/2009-14 ze dne 5. listopadu 2009, Konf 53/2009-13 ze dne 13. listopadu 2009, Konf 77/2009-12 ze dne 13. listopadu 2009, Konf 71/2009-12 ze dne 16. listopadu 2009, Konf 86/2009-8 ze dne 16. listopadu 2009, Konf 92/2009-12 ze dne 16. listopadu 2009, Konf 104/2009-12 ze dne 16. listopadu 2009, Konf 39/2009-17 ze dne 23. listopadu 2009, Konf 75/2009-15 ze dne 25. listopadu 2009, Konf 47/2009-14 ze dne 15. prosince 2009, Konf 32/2009-16 ze dne 31. prosince 2009, Konf 111/2009-14 ze dne 31. prosince 2009, Konf 90/2009-18 ze dne 11. ledna 2010, Konf 112/2009-11 ze dne 11. ledna 2010, Konf 105/2009-12 ze dne 29. ledna 2010, Konf 113/2009-12 ze dne 29. ledna 2010, Konf 96/2009-21 ze dne 24. února 2010, Konf 120/2009-17 ze dne 3. března 2010, Konf 8/2010-10 ze dne 16. března 2010, Konf 3/2010-11 ze dne 16. března 2010 a další). Účelem zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, je vytvoření institucionálního mechanismu - zvláštního senátu - zajišťujícího rozhodování ve sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost mezi justicí a veřejnou správou, resp. územní, zájmovou a profesní samosprávou, příp. mezi civilními a správními soudy. Dle ustanovení §5 odst. 5 daného zákona pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné nejen pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, nýbrž i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. Jinými slovy, rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i erga omnes. Zavazuje nejen strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, nýbrž i precedenčně dopadá na všechny obdobné případy. Právní účinky rozhodnutí zvláštního senátu jsou koncipovány obdobně, jak je tomu i u Ústavního soudu v řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy dle §120 až 125 zákona č. 182/1993 Sb. Rozhoduje-li Ústavní soud dle §124 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení, činí tak formou, jež zakládá právní účinky erga omnes bez jakýchkoli pochybností. Například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 87/06 ze dne 12. září 2007 (N 139/46 SbNU 313) ve výroku I uvedl: "Prezident republiky je státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu z řad soudců přidělených k Nejvyššímu soudu platným rozhodnutím ministra spravedlnosti, po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu." Závěr, dle něhož by rozhodnutí ve věcech kompetenčních sporů měla právní účinky toliko inter partes, by vedl k absurdním důsledkům. Vedl by ke stavu, v němž by orgány rozhodující takové spory opakovaně judikovaly v obdobných případech identická stanoviska, vedl by ke stavu ohrožení právní jistoty při uplatňování pravomoci ze strany orgánů soudní moci a orgánů veřejné správy, vedl by k neúměrnému prodlužování soudního řízení, vedl by k chaosu a entropii. Ilustrací takového stavu je rozhodovaný případ, v němž Krajský soud v Ostravě posuzoval určení pravomoci správního orgánu, aniž by respektoval desítky rozhodnutí zvláštního senátu, vydaných v případech obdobných. Pokud Krajský soud v Ostravě výklad obsažený v usneseních zvláštního senátu nereflektoval, porušil tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného rozhodování ve věcech kompetenčních sporů, maximu plynoucí z §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. K precedenční závaznosti svých nálezů, jejich respektování (či nerespektování) obecným soudem či možnosti jim konkurovat svými úvahami se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. listopadu 2007 (N 190/47 SbNU 465). Na odůvodnění tohoto nálezu v tomto směru plně odkazuje i v projednávané věci. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [nález sp. zn. II. ÚS 76/95 ze dne 12. září 1995 (N 47/4 SbNU 27), nález sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. března 1997 (N 29/7 SbNU 191), nález sp. zn. III. ÚS 127/96 ze dne 11. července 1996 (N 68/5 SbNU 519), nález sp. zn. III. ÚS 187/98 ze dne 1. října 1998 (N 112/12 SbNU 121), nález sp. zn. III. ÚS 206/98 ze dne 9. července 1998 (N 80/11 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 648/2000 ze dne 12. dubna 2001 (N 60/22 SbNU 39), nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. března 2005 (N 54/36 SbNU 575) a další]. V uvedené judikatuře nastíněné kautely dopadají plně i na právní závaznost rozhodnutí zvláštního senátu ve věcech kompetenčních sporů. Stejně, jak je tomu v případě Ústavního soudu, rovněž jejich nerespektování v případech obdobných zakládá porušení ústavního principu rovnosti a dotčení v právní jistotě občanů. Ve shodě se svojí předchozí judikaturou [viz nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. listopadu 2004 (N 178/35 SbNU 375) a nález sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. března 2005 (N 42/36 SbNU 445)] ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zdůrazňuje, že nezávislost nezakládá možnost soudci konat svévolně. V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností interpretoval Ústavní soud pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [nález sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. března 2001 (N 53/21 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. března 2005 (N 52/36 SbNU 555), nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. listopadu 2004 (N 178/35 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. března 2005 (N 42/36 SbNU 445), nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. září 2005 (N 177/38 SbNU 421), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. července 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. listopadu 2006 (N 206/43 SbNU 303), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. listopadu 2007 (N 179/47 SbNU 371)]. Postup Krajského soudu v Ostravě v posuzované věci se ocitá v rozporu s ústavním postulátem vyloučení svévole [čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny], obecně pojatým principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy), jakož i kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny), rozporu, jenž je dán extrémní mírou nerespektování judikatury zvláštního senátu. Daný rozpor nabývá takové intenzity a takového rozsahu, jenž podle přesvědčení Ústavního soudu v případě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2010 č. j. 9 Co 251/2010-30 zavdává příčinu ke snížení důvěry v soudnictví ve smyslu §80 odst. 2 písm. b) a §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. V nálezu Ústavního soudu vyslovená nezákonnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zakládá nadto stěžovatelce titul pro uplatnění nároků plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Pro uvedené Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2010 č. j. 9 Co 251/2010-30 zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud dále konstatuje, že podmínky stanovené v §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. pro přijetí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem jsou splněny [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. září 2009 (N 207/54 SbNU 565), nález sp. zn. IV. ÚS 133/08 ze dne 1. července 2008 (N 119/50 SbNU 15), nález sp. zn. IV. ÚS 666/06 ze dne 21. listopadu 2007 (N 203/47 SbNU 623), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. listopadu 2007 (N 179/47 SbNU 371) per analogiam]. V projednávané věci Krajský soud v Ostravě nerespektoval dřívější rozhodnutí zvláštního senátu, přičemž tato rozhodnutí mu z úřední činnosti musela být známa. Pro stěžovatelku tak podání ústavní stížnosti znamenalo jediný prostředek ochrany jejích práv. Ústavní soud proto uložil Krajskému soudu v Ostravě, aby stěžovatelce nahradil náklady spojené s jejím právním zastoupením ve výši 4 800 Kč (2 x 2 100 Kč; 2 x 300 Kč + DPH ve výši 19 % ze základu 4 800 Kč ve výši 912 Kč), a to podle ustanovení §9 odst. 3 písm. g) ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. a) a d), §13 odst. 3 a §14a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud učinil součástí nálezu, neboť je-li možno o uložení povinnosti k náhradě rozhodnout usnesením (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), je nepochybně možné tak učinit i nálezem.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:4.US.1743.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 1743/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 234/59 SbNU 379
Populární název K pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací a precedenčnímu charakteru rozhodnutí v kompetenčních sporech
Datum rozhodnutí 23. 11. 2010
Datum vyhlášení 9. 12. 2010
Datum podání 16. 6. 2010
Datum zpřístupnění 15. 12. 2010
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - §62
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 2 odst.3, čl. 90, čl. 95 odst.1, čl. 96 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 1, čl. 3 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 127/2005 Sb., §64 odst.1, §129 odst.1, §151
  • 131/2002 Sb., §5 odst.5
  • 151/2000 Sb., §82 odst.3, §2 odst.7, §3 odst.1, §95
  • 182/1993 Sb., §124 odst.1
  • 526/1990 Sb.
  • 6/2002 Sb., §80 odst.2 písm.b, §87 odst.1
  • 82/1998 Sb.
  • 99/1963 Sb., §274 písm.f
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík pokuta/smluvní
exekuce
telekomunikace
kompetenční spor
kompetence
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1743-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 68350
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30