ECLI:CZ:US:2010:4.US.1842.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1842/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. T., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem V Jirchářích 4, 110 00 Praha 1, adresa pro doručování Karlova 140, 281 01 Velim, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 16/2010 ze dne 17. 3. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 206/2010 ze dne 20. 4. 2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze, nám. Hrdinů 1300, 140 65 Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ve včas zaslané ústavní stížnosti domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 5 odst. 1 a čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení garantovaných práv a svobod mělo dojít tím, že policejní orgán odpíral nahlížet do spisového materiálu, v řízení o vzetí do vazby nebyly obhajobě zpřístupněny důkazy, na nichž byl založen návrh na vzetí do vazby a následné soudní rozhodnutí, obecné soudy pouze konstatovaly, že z odposlechů vyplývá trestná činnost obviněného, avšak nekonkretizovaly, z jakých a mezi kým a neumožnily obviněnému se k nim vyjádřit. Kvůli zatajení veškerých informací ze spisu nemohl stěžovatel účinně vyvracet důvody vazby v návrhu na vzetí do vazby založené na obsahu spisu, navíc tyto jiné důvody nechtěla soudkyně ani slyšet, naproti tomu policejní orgán hejtmanům dotčených krajů informace ze spisu poskytl. Soud prvního stupně měl při rozhodování vycházet z výpovědi jiného obviněného z jiného trestného činu, dále, že nikdy nebyl dán důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu, když se doposud prokázalo, že obviněný svého postavení jako ředitele Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad (dále jen "RRRSJ") nezneužil a nikdy nedal najevo, jak mají svědkové vypovídat nebo jinak jednat s orgány činnými v řízení. Stěžovatel dále namítal, že v napadeném usnesení chybí úvaha, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal, a konečně, že nebyla vyjasněna působnost toho kterého trestního zákona.
2. Stěžovatel svým podáním ze dne 19. 7. 2010 doplnil ústavní stížnost o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 206/2010 ze dne 20. 4. 2010).
3. Ústavní soud si vyžádal soudní spis.
II.
4. Ze spisu sp. zn. 43 Nt 16/2010 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 se podává, že stěžovatel byl usnesením uvedeného soudu vzat do vazby, z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu. Po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel do protokolu stížnost.
5. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 v napadeném usnesení shrnula podstatné okolnosti, došla k závěru, že skutky vykazují všechny znaky skutkové podstaty zmíněných trestných činů ve stádiu pokusu a jsou dány důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal obviněný (stěžovatel). Odmítla návrh státní zástupkyně, že by byly dány důvody vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Současně označila za spekulativní tvrzení zmíněné v návrhu na vzetí do vazby, dle něhož měl obviněný v telefonických rozhovorech ovlivňovat svědky; fakt, že se s nimi stýkal a hovořil s nimi nepostačil k tomu, aby byla naplněna konkrétní obava, jak mylně státní zástupkyně dovozovala (č. l. 12 a 13). Shledala však za podstatné a odůvodňující konkrétní obavu, že obviněný byl nadřízeným všem osobám pracujícím v Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, osoby podřízené jsou na něm závislé a v době ekonomické krize i lehce ovlivnitelní. Uzavřela, že zde spatřila reálnou obavu a důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu. V textu usnesení se nalézal odstavec zjevně popisující činnost jiného pachatele, což se stalo i předmětem stížnosti obviněného.
6. Městský soud v Praze projednal obsáhlé odůvodnění stížnosti a zopakoval zejména, že obviněný schválil "Seznam projektů ke schválení" se záměrem zasahovat do procesu věcného hodnocení tak, aby projekty Plzeňského kraje čerpaly z celkových prostředků ve výši cca. 3,745 mld. Kč srovnatelnou částku jako projekty Jihočeského kraje, neboť v opačném případě hrozilo, že by zástupci Plzeňského kraje ve Výboru RRRSJ pro přijetí "Seznamu projektů ke schválení" nehlasovali, a tak by nebyly čerpány vůbec žádné prostředky, což by znemožnilo řadu projektů, na nichž měli zájem někteří členové Výboru. Stěžovatel měl interním sdělením omezit nezávislost hodnotitelů a zapříčinit, že výsledky věcného hodnocení nebyly evidovány v příslušném software (MONIT 7+), který průkazně zaznamenává jakékoli změny, nýbrž v záměrně vytvořeném alternativním softwarovém prostředí, které dokázalo vypočítat bodové ohodnocení projektů a jejich pořadí, jako by se jednalo o MONIT 7+, v důsledku čehož měl stěžovatel neformální souhrnnou informaci o výsledcích hodnocení, jaké projekty by byly doporučeny k financování. Na jejím základě zjistil, že projekty Jihočeského kraje budou úspěšnější, a proto určil, že některé budou znovu hodnoceny, přičemž v důsledku kontrolního hodnocení měl tento postup prospět jen 1 z 10 projektů Jihočeského kraje, oproti 7 projektům z 10 Plzeňského kraje. Teprve po ovlivnění pořadí byly údaje zaneseny do MONIT 7+, a proto byly některé jiné projekty vyřazeny. K nesprávnému použití prostředků z rozpočtu EU, ČR a krajů v důsledku zásahu policejního orgánu nedošlo.
7. Městský soud v Praze dále konstatoval, že v době do rozhodování o stížnosti obviněného byla vyslechnuta řada svědků, nicméně další ještě vyslechnuti budou, a i nadále trvá obava, že by obviněný na tyto osoby působil tak, aby vypovídaly v jeho prospěch, neboť se s nimi zná, byl s nimi v kontaktu, a v řadě případů se jedná o jeho podřízené. Upřesnil, že z výpovědí dosud vyslechnutých vyplývá, že na ně jako na hodnotitele skutečně žádný nátlak při procesu věcného hodnocení projektů vyvíjen nebyl (ovlivnění hodnocení dosáhl obviněný jinými prostředky). S námitkou obviněného, že ten i se znalostí, že policie vede šetření, nenabádal nikoho k ničemu jinému, než k tomu, aby mluvil pravdu, se vypořádal následovně (cit. ze str. 11 a 12 usnesení): "Jednak by bylo možno s úspěchem pochybovat o tom, že obviněný svědky nabádal pouze k pravdivé výpovědi (ve spise je založena řada odposlechů telefonních hovorů, které svědčí o opaku) a jednak situace po zahájení trestního stíhání je zcela jiná, než jak tomu bylo v době, kdy probíhaly pouze výslechy dle §158 odst. 5 tr. ř., které by při řízení před soudem I. stupně (pokud bude na obviněného pro jeho jednání podána obžaloba), neměly procesní hodnotu."
8. Stran textu v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 týkajícího se jiného obviněného a jiného trestného činu Městský soud v Praze po vyjádření příslušné soudkyně vysvětlil, že se jednalo o politováníhodné nedopatření administrativního charakteru, které nemělo na důvod vazby vliv.
9. Na str. 8 usnesení sp. zn. 44To 206/2010 Městský soud v Praze zhodnotil, že všechny (v usnesení podrobně předestřené) důkazy svědčí o důvodném podezření ze spáchané trestné činnosti obviněným, a zdůraznil, že "ve stadiu přípravného řízení nejsou nezbytné nezvratné důkazy, které by obviněného bez jakýchkoli pochybností usvědčovaly, tak tomu bude až ve fázi jednání před soudem, bude-li na obviněného pro jeho jednání podána obžaloba.", čímž se vypořádal s námitkou obviněného stran pochybností, zda byl skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Zabýval se i působností příslušného trestního zákona, když se ztotožnil s úvahami policejního orgánu, uvedenými v příslušném usnesení.
III.
10. Jestliže navrhovatel opakuje výtky a námitky již uplatněné před obecnými soudy, tak jak je shora vymezeno, pak Ústavní soud konstatuje, že se s nimi soudy vypořádaly způsobem, jenž je ústavně konformní.
11. Ke stěžovatelově argumentaci zpochybňující naplnění nezbytných podmínek pro uvalení vazby Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 in http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
12. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu ustanovení §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v ustanovení §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
13. Pokud by Ústavní soud akceptoval a připustil tvrzení stěžovatele v plném rozsahu, že neměl možnost se seznámit a vyvracet důvody vazby v návrhu na vzetí do vazby založené na obsahu spisu, pak by šlo o zkrácení na právech napravitelné, respektive napravené, a to tím, že se stěžovatel s důvody a spisem seznámil přinejmenším následně, kdy proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 stěžovatel mohl podat, a také skutečně podal, jsa zastoupen obhájcem, stížnost, čímž mu byl dán prostor uvést veškeré námitky, které měly vyvrátit tvrzení o důvodnosti vazby.
14. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv či svobod; k tomu by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 6, nález č. 88, str. 145 a násl.).
15. K tomu je v prvé řadě nutno předeslat, že Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud připomíná i uznávanou literaturu, z níž lze dovodit, že rozhoduje-li obecný soud o vazbě, důvodnost trestního stíhání sice zvažuje, nicméně jen do té míry, aby zjistil právě a jen "onu důvodnost", nikoli například proto, aby dával závazné pokyny v přípravném řízení trestním atp.; proto i odůvodnění jeho rozhodnutí se týká zejména existence vazebních důvodů (srov. k tomu přiměřeně Pavel Šámal a kolektiv Trestní řád, 6. vydání, Praha : C. H. Beck 2008, s. 466 a násl.) a tomu odpovídá i samotná dikce ustanovení §67 trestního řádu, druhý pododstavec - "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek ... .". Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavněkonformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 trestního řádu). Skutečnosti, v nichž bylo spatřováno naplnění těchto podmínek, shrnul velmi přiléhavě v odůvodnění svého rozhodnutí již městský soud, jehož závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
16. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení v jejich vzájemném spojení z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu obstojí. Zákonné podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě jsou v usnesení Městského soudu v Praze oproti prvostupňovému rozhodnutí blíže precizovány a tento soud, stejně jako soud prvostupňový, dostál své povinnosti rozhodnutí dostatečně odůvodnit. Na obsah odůvodnění usnesení stížnostního soudu takto postačí pro stručnost odkázat.
18. Jako obiter dictum však považuje Ústavní soud za potřebné zmínit, že se státní zastupitelství nemůže dopouštět spekulativních úvah, kterými se pak snaží naplnit vazební důvody. Mají-li brát obecné soudy vážně veškerá tvrzení, jež jsou pak hodnocena jako relevantní důvody pro vzetí do vazby, musejí být již v samotném návrhu na vzetí do vazby dostatečně konkretizována. Obecný odkaz na trestní spis nepostačí. Ačkoli se Ústavní soud na tomto místě nehodlá pouštět do traktace o správnosti úvah státního zastupitelství, zda právní pomoc ve stádiu podání vysvětlení vůbec může být součástí úvahy o "působení na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání", i přesto nabádá státní zastupitelství k pozornějšímu přístupu.
19. Naopak Ústavní soud považuje za potřebné vyzdvihnout odpovědný a pečlivý přístup obecných soudů ke všem předestřeným skutečnostem a maximální snaze ochránit práva obviněného.
IV.
20. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud shledal, že v postupu ve věci rozhodujících soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou základních práv a svobod, ani Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2010
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu