ECLI:CZ:US:2010:4.US.1861.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1861/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. března 2008 č. j. 28 C 275/2006-75 a Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008 č. j. 23 Co 484/2008-100 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010 č. j. 28 Cdo 4281/2009-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. června 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel je toho názoru, že soudy porušily ve vztahu k němu svým postupem a rozhodnutím v rozporu s procesními předpisy jeho základní lidská práva, tedy právo na spravedlivý proces a vázanost soudce při rozhodování pouze zákony, upravené v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 11 Listiny, podle něhož má každý právo vlastnit majetek.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 28 C 275/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 23. května 2006 domáhal po žalované International business group, spol. s r. o.(dále jen "žalovaná"), určení vlastnického práva k pozemkům v žalobě označeným v k. ú. Jinonice. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. března 2008 č. j. 28 C 275/2006-75 žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 10. prosince 2008 č. j. 23 Co 484/2008-100 potvrdil. Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání pak jako nepřípustné odmítl usnesením ze dne 31. března 2010 č. j. 28 Cdo 4281/2009-142.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy vycházely jak při právním posouzení, tak i při skutkových zjištěních ze závěrů soudů v soudním sporu vedeném pod sp. zn. 28 C 385/2003, v němž se jednalo o jiný soudní spor, jehož nebyl stěžovatel účastníkem. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že bylo na místě z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení přihlédnout při posouzení skutkových tvrzení zjištěných v projednávané věci k právním závěrům učiněným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 54/2005-150 a Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2757/2005-173, a to zejména i vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci byl proveden výslech svědka Z. H., který v předchozím soudním řízení proveden nebyl. Stěžovatel rovněž poukázal na jedné straně na pasivitu žalované a na druhé straně na závěry ve věci rozhodujících soudů, konkrétně, že stěžovatel v dané věci netvrdil a tedy neprokázal nic právně rozhodného, co by bylo důvodem pro odlišný právní závěr soudu prvního stupně s již pravomocně vyřešenou právní situací. Stěžovatel má proto za to, že napadená rozhodnutí jsou ve vztahu k posouzení hospodářské smlouvy ze dne 24. června 1977 překvapivá, neboť soudem nebyla splněna poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. Dále stěžovatel poukázal na vady, kterých se měl soud dopustit v průběhu dokazování (§120 o. s. ř.), nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy a jejich extenzívní výklad pokud jde o podmínku schválení hospodářské smlouvy o převodu správy ze strany nadřízených orgánů. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/03, I. ÚS 101/97, IV. ÚS 376/2000, I. ÚS 287/96.
Ústavní soud přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Opakuje námitky, které uplatnil v průběhu soudního řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Pokud se týká námitek ohledně splnění poučovací povinnosti, průběhu dokazování a překvapivosti rozhodnutí, zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i námitkami stěžovatele uplatněnými v opravných prostředcích podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v jejich postojích neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že ve věci rozhodující soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (srov. Coeme a další proti Belgii, 2000). Evropský soud pak ponechává na národních soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Novák proti České republice, 2003). Ve světle uvedené judikatury (dostupné na internetových stránkách http://www.echr.coe.int) Ústavní soud uzavírá, že porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces garantované Listinou a Úmluvou v předmětném řízení nebylo shledáno. Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování procesních práv, přičemž soudy zjistily relevantní okolnosti k vydání svých rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. srpna 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu