ECLI:CZ:US:2010:4.US.1904.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1904/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelů 1) Ing. L. D., zastoupeného Václavem Dvořákem, advokátem se sídlem Hrnčířská 115, Pelhřimov, a 2) L. D., zastoupeného Lubomírem Kolaříkem, advokátem se sídlem Svatovítské náměstí 126, Pelhřimov, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 359/2007 ze dne 18. 4. 2007-649, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 14 To 189/2006-619 ze dne 16. 8. 2006 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 7 T 150/2004-592 ze dne 27. 1. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen „okresní soud“) sp. zn. 7 T 150/2004 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 7 T 158/2002 363 ze dne 11. 9. 2002 byl stěžovatel č. 1 dle §226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), zproštěn obžaloby z trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací ve smyslu §257a odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“), jehož se měl dle obžaloby dopustit tím, že jako předseda představenstva a ředitel obchodní společnosti KASPE, a. s. (dále též „poškozená“), v souvislosti s ukončením svého působení v této společnosti, dne 11. 12. 2000 neoprávněně zformátoval pevný disk přenosného osobního počítače zn. Leo Design Note 3510, svěřeného mu poškozenou, a zničil tak jeho programové vybavení, jakož i informace souvisejících s obchodní činností poškozené. Týmž rozsudkem byli oba stěžovatelé společně s obžalovaným M. D. dle §226 písm. a) trestního řádu zproštěni obžaloby z trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1, 2 trestního zákona, jehož se měli dopustit tím, že stěžovatel č. 1 jako předseda představenstva a ředitel poškozené KASPE, a. s., M. D. jako jednatel WEHA CZ, s. r. o., a stěžovatel č. 2 jako bývalý vedoucí výroby v KASPE, a. s., uvedli v omyl odpovědné pracovníky ZVVZ, a. s., o údajném zániku poškozené a současně dne 5. 12. 2000 stornovali původní objednávky poškozené na obrobení kamenických strojů v hodnotě nejméně 149.091,90 Kč dodaných ve dnech 6. a 13. 11. 2002 do ZVVZ, a. s., a obrobení kamenických strojů přeobjednali na WEHA CZ, s. r. o., a obrobené nechali dne 12. 1. 2001 ke škodě poškozené dodat ke kompletaci a další realizaci do společnosti WEHA CZ, s. r. o.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře (dále jen „krajský soud“), k odvolání státního zástupce usnesením č. j. 14 To 163/2002-382 ze dne 20. 11. 2002 zrušil rozsudek okresního soudu v části týkající se obou stěžovatelů a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uložil soudu prvního stupně zvážit, zda jednání stěžovatelů nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1, 2 trestního zákona. Okresní soud následně rozsudkem č. j. 7 T 158/2002-422 ze dne 5. 5. 2003 uznal stěžovatele č. 1 vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací ve smyslu §257a odst. 1 písm. b) trestního zákona a současně oba stěžovatele vinnými trestným činem zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1, 2 trestního zákona, spáchaného ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 téhož předpisu, jehož se dle skutkové věty výroku rozsudku dopustili společným jednáním tak, jak bylo uvedeno ve zprošťujícím rozsudku, pouze s tím rozdílem, že byla vypuštěna slova o uvedení v omyl pracovníků ZVVZ, a. s. Stěžovateli č. 1 byl za výše uvedenou trestnou činnost uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na dobu dvou let, stěžovateli č. 2 byl vyměřen peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců. Oba stěžovatelé byli rovněž společně a nerozdílně zavázáni uhradit poškozené škodu ve výši 149.091,90 Kč. Odvolání obou stěžovatelů proti posledně uvedenému rozsudku byla zamítnuta usnesením krajského soudu č. j. 14 To 160/2003-443 ze dne 2. 7. 2003. Nejvyšší soud posléze usnesením č. j. 6 Tdo 1191/2003-484 ze dne 25. 2. 2004 odmítl dovolání obou stěžovatelů, a to z důvodu uvedeného v §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu. Nejvyšší soud sice shledal v rozhodování soudů nižších stupňů pochybení, nicméně dospěl k závěru, že tato neodůvodňovala kasaci napadených rozhodnutí. Ve vztahu k odsouzení stěžovatele č. 1 za trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací ve smyslu §257a odst. 1 písm. b) trestního zákona Nejvyšší soud uvedl, že popis skutku ve výroku o vině byl neúplný, nicméně jednalo se toliko o porušení §120 odst. 3 trestního řádu a nikoliv o nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, neboť z odůvodnění rozhodnutí okresního a krajského soudu byly rozhodné skutečnosti dovoditelné. Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1, 2 trestního zákona pak Nejvyšší soud konstatoval, že ve výroku rozsudku okresního soudu nebyly vyjádřeny všechny znaky jeho skutkové podstaty, jednání stěžovatelů nicméně naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona. Vzhledem k tomu, že dovolání podali pouze obvinění a trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona je přísněji trestný, bránila kasaci napadeného rozhodnutí z důvodu přehodnocení hmotněprávního posouzení skutku zásada zákazu reformatio in peius, proto Nejvyšší soud i v této části dovolání odmítl.
Ústavní soud posléze na základě ústavní stížnosti stěžovatelů nálezem sp. zn. IV. ÚS 182/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 168/35 SbNU 273) zrušil rozsudek okresního soudu č. j. 7 T 158/2002-422 ze dne 5. 5. 2003 a na něj navazující usnesení krajského a Nejvyššího soudu. Pokud šlo o trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací ve smyslu §257a odst. 1 písm. b) trestního zákona, Ústavní soud obecným soudům vytkl, že mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku byl evidentní nesoulad, jehož podstatou bylo, že zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu, spočívající „v úmyslu způsobit jinou újmu“, neměl oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu, přičemž tento nedostatek nebyl dle názoru Ústavního soudu zhojitelný cestou odůvodnění, jak se domníval Nejvyšší soud. U trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 trestního zákona se Ústavní soud ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, nemohl však v této souvislosti aprobovat postup dovolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že jednání stěžovatelů bylo podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, a na základě tohoto argumentu dovolání odmítl, aniž by však svůj závěr o spáchání trestného činu podvodu podrobněji rozvedl. Ústavní soud k tomu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 182/04 uvedl: „Odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání obsahuje úvahy o tom, z jakých důvodů nelze podle dosud provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně kvalifikovat jednání stěžovatelů jako trestný čin zpronevěry, neobsahuje však žádné další úvahy o tom, proč je naopak závěr o spáchání trestného činu podvodu nezvratný a není třeba při odchylném právním posouzení jednání stěžovatelů dokazování doplnit. Nejvyšší soud se nevypořádal s právními závěry soudů obou stupňů vyjádřenými v jejich prvních rozhodnutích v této věci, dle nichž nebylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a v podstatě na základě shodného skutkového zjištění, neboť toto ve vztahu k podvodnému úmyslu při novém projednání věci soudem nedoznalo změn, stroze dovodil, že „jednání stěžovatelů obsahuje všechny zákonné znaky zmíněného trestného činu včetně úmyslného zavinění““.
Důvody, jež ho vedly k závěru o porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a k následné kasaci napadených rozhodnutí, vyložil Ústavní soud v citovaném nálezu takto:
„Změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit. Nejvyšší soud, který rozhodoval o mimořádném opravném prostředku, konstatoval chybnou právní kvalifikaci, dospěl k jednoznačnému závěru o přiléhavosti kvalifikace dle jiného ustanovení trestního zákona, stěžovatelům však nedal možnost na takovou situaci reagovat. I když v dané věci v určité části trestního řízení dokazování směřovalo k prokázání naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, po rozhodnutí soudů obou stupňů, že zákonné znaky tohoto trestného činu naplněny nebyly, dokazování bylo zaměřeno k prokázání trestného činu zpronevěry. Stěžovatelé po prvém rozsudku nalézacího soudu námitky proti uznání viny podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. neuplatnili, neboť byli obžaloby pro tento trestný čin zproštěni a po rozhodnutí odvolacího soudu a upozornění na případnou změnu právní kvalifikace svoji obhajobu zaměřili na vyvrácení podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, kterým byli následně uznáni vinnými. Rovněž v opravných prostředcích, tj. v odvolání i dovolání, svoje námitky směřovali proti rozhodnutí o vině trestným činem zpronevěry. Právní kvalifikace stíhaného skutku ovlivňuje směr dokazování a nezpochybnitelný význam má i pro zajištění plného uplatnění práva na obhajobu, kteréžto uplatnění bylo stěžovatelům odepřeno, když neměli možnost se proti právním závěrům dovolacího soudu, které vyústily ve faktickou změnu právní kvalifikace jejich jednání, účinně bránit.“
Ústavní soud se rovněž v této souvislosti vyjádřil k dalšímu postupu obecných soudů v řízení po vydání kasačního nálezu: „Pro další rozhodování obecných soudů nebude závazný právní názor Nejvyššího soudu autoritativně kvalifikující jednání stěžovatelů jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. zákona, nýbrž - v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy - právní závěry vyplývající z tohoto nálezu Ústavního soudu (podobně viz nález II. ÚS 156/95, publ. in Sb. nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, č. 9, stejně nález IV. ÚS 290/03 publ. tamtéž ve sv. 32 pod č. 34). Teprve v dalším řízení bude na obecných soudech, aby ústavně souladným způsobem po řádném dokazování vyhodnotily přesně popsané jednání stěžovatelů a rozhodly o vině a trestu, neboť toto rozhodnutí je plně v jejich jurisdikci a nikoli v jurisdikci Ústavního soudu (čl. 40 odst. 1 Listiny). Není úkolem Ústavního soudu, aby předjímal, zda půjde o rozhodnutí zprošťující z viny (jako v rozsudku nalézacího soudu ze dne 11.9.2002) či uznávající na vinu tím nebo oním trestným činem. Pokud by ovšem dospěly soudy k závěru, že stěžovatelé svým jednáním naplnili skutkovou podstatu přísněji trestného deliktu, než pro který byli uznáni vinnými zrušeným rozsudkem nalézacího soudu (jenž nabyl právní moci vyhlášením usnesení odvolacího soudu), bude právě zákaz reformace in peius překážkou pro to, aby takovým trestným činem (např. podvodu kvalifikovaného též dle odst. 2 §250 tr. zákona) byli uznáni vinnými.“
Poté, co byla věc vrácena okresnímu soudu k novému řízení, tento rozsudkem č. j. 7 T 150/2004-523 ze dne 26. 1. 2005 dle §226 písm. b) trestního řádu zprostil stěžovatele č. 1 obžaloby z jednání, jímž se měl dopustit trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací ve smyslu §257a odst. 1 písm. b) trestního zákona, a dle téhož ustanovení trestního řádu zprostil oba stěžovatele obžaloby z jednání, v němž bylo spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1, 2 trestního zákona, příp. zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1, 2 téhož předpisu. Poškozená byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce krajský soud usnesením č. j. 14 To 78/2005-545 ze dne 5. 5. 2005 rozsudek okresního soudu v části, vztahující se k posledně uvedenému jednání obou poškozených, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Poté, co okresní soud zopakoval a doplnil dokazování, dospěl ve svém rozsudku č. j. 7 T 150/2004-592 ze dne 27. 1. 2006 k závěru, že se stěžovatelé dopustili trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1 trestního zákona spáchaného ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 téhož předpisu, spočívajícího v tom, že stěžovatel č. 1 jako předseda představenstva a ředitel poškozené KASPE, a. s., a stěžovatel č. 2 jako bývalý vedoucí výroby v KASPE, a. s., uvedli v omyl J. P., odpovědného pracovníka ZVVZ, a. s., o údajném zániku poškozené a současně dne 5. 12. 2000 stornovali původní objednávky poškozené na obrobení kamenických strojů v hodnotě nejméně 149.091,90 Kč dodaných ve dnech 6. a 13. 11. 2002 do ZVVZ, a. s., a obrobení kamenických strojů přeobjednali na WEHA CZ, s. r. o., a obrobené je nechali dne 12. 1. 2001 ke škodě poškozené dodat ke kompletaci a další realizaci do společnosti WEHA CZ, s. r. o., za což každému ze stěžovatelů uložil peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce trvání tří měsíců pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve lhůtě vykonán. Poškozenou okresní soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť škoda již byla stěžovateli uhrazena. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba stěžovatelé, státní zástupce i poškozená v rozsahu výroku o náhradě škody. Krajský soud poté rozsudkem č. j. 14 To 189/2006-619 ze dne 16. 8. 2006 zrušil rozhodnutí okresního soudu ve výroku, jímž byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních a nově rozhodl tak, že zavázal stěžovatele uhradit společně a nerozdílně poškozené částku 149.091,90 Kč. Odvolání státního zástupce i obou stěžovatelů byla krajským soudem zamítnuta. Dovolání stěžovatelů bylo posléze usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 359/2007-649 ze dne 18. 4. 2007 odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Posledně uvedená rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž namítali, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé v prvé řadě odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/04, v němž Ústavní soud z hlediska zachování kautel spravedlivého procesu zdůraznil nezbytnost úplného a přesvědčivého odůvodnění dle §134 odst. 2 trestního řádu, a současně i jednoznačného souladu mezi skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry, čemuž napadená rozhodnutí dle názoru stěžovatelů nedostála. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že okresní soud, pravděpodobně z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu, nesprávně hodnotil provedené důkazy v jejich neprospěch a uznal je vinnými trestným činem podvodu ve smyslu §250 odst. 1 trestního řádu, přestože na základě provedeného dokazování nebylo možno učinit jednoznačný a nezvratný závěr, že se jednání, jež jim bylo kladeno za vinu, skutečně dopustili. Stěžovatelé v ústavní stížnosti provedli vlastní shrnutí a zhodnocení důkazů, na jehož základě dovozovali, že nebyla přesvědčivě vyvrácena jejich obhajoba, obecné soudy měly proto v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ rozhodnout o zproštění obžaloby. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytýkali, že se v rámci dovolacího řízení jejich námitkami nezabýval a uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu vyložil v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nepřiměřeně restriktivně. Stěžovatelé považovali za neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv rovněž skutečnost, že jim byla rozsudkem krajského soudu č. j. 14 To 189/2006-619 ze dne 16. 8. 2006 uložena povinnost uhradit poškozené škodu, přestože tak již v minulosti prokazatelně učinili; krajský soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl žádný odkaz na hmotněprávní předpis, který by takový postup umožňoval. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 359/2007-649 ze dne 18. 4. 2007, rozsudek krajského soudu č. j. 14 To 189/2006-619 ze dne 16. 8. 2006 a rozsudek okresního soudu č. j. 7 T 150/2004-592 ze dne 27. 1. 2006 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatou ústavní stížnosti byla především polemika stěžovatelů s hodnocením důkazů, z ustálené judikatury Ústavního soudu ovšem vyplývá, že mu nepřísluší „hodnotit“ hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Především je třeba podotknout, že v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/04 nebyla vyslovena žádná konkrétní výtka stran hodnocení důkazů obecnými soudy, důvodem kasace napadených rozhodnutí bylo zkrácení stěžovatelů v jejich právu na spravedlivý proces, resp. v právu na obhajobu, k němuž došlo tím, že skutková věta rozsudku okresního soudu č. j. 7 T 158/2002-422 ze dne 5. 5. 2003 z hlediska vymezení zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1, 2 trestního zákona neobstála, a na změnu kvalifikace jednání stěžovatelů, provedenou Nejvyšším soudem, která vyústila v odmítnutí jejich dovolání, již neměli tito možnost reagovat. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového materiálu, mohl konstatovat, že nedostatky, vytýkané obecným soudům v citovaném nálezu, byly v dalším průběhu řízení odstraněny. Stěžovatelé měli možnost reagovat na novou právní kvalifikaci svého jednání a také této možnosti v průběhu řízení v rámci své obhajoby využili. Přesvědčení stěžovatelů o neprokázání obvinění vycházelo ovšem především z vlastního hodnocení jednotlivých důkazů, s nímž se obecné soudy neztotožnily. Ústavní soud však neměl s ohledem na výše vymezené limity své přezkumné kompetence důvod názor obecných soudů jakkoliv přehodnocovat, neboť tyto v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyložily, z jakých skutkových zjištění vycházely a svůj závěr o vině stěžovatelů logicky a přesvědčivě zdůvodnily (str. 6-8 rozsudku okresního soudu, str. 5-7 rozsudku krajského soudu). Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě pouze zopakovali svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěli tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší.
Z ústavněprávního hlediska nebylo možno nic vytknout ani Nejvyššímu soudu, neboť přestože stěžovatelé zpochybňovali především skutkový základ dovoláním napadených rozhodnutí, Nejvyšší soud pouze formálně neodkázal na nepřípustnost takových námitek v rámci uplatněného dovolacího důvodu, nýbrž dovolání stěžovatelů přezkoumal v mezích stanovených judikaturou Ústavního soudu, tzn. zjišťoval, zda mezi skutkovými zjištěními a právními závěry neexistuje extrémní rozpor (str. 5-7 usnesení Nejvyššího soudu), a teprve poté, co nabyl přesvědčení, že tomu tak není, dovolání odmítl. Ke shodným závěrům stran hodnocení důkazů obecnými soudy ostatně dospěl při svém přezkumu napadených rozhodnutí rovněž Ústavní soud. V tomto ohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů, mající dopady do sféry ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezjistil.
Ústavní soud nemohl stěžovatelům přisvědčit ani, pokud jde o výrok rozsudku krajského soudu č. j. 14 To 189/2006-619 ze dne 16. 8. 2006 o náhradě škody, neboť předmětný výrok dle Ústavního soudu nezasahuje do práv stěžovatelů v míře, jíž by bylo možno považovat za protiústavní. Povinnost uhradit poškozené KASPE, a. s., škodu ve výši 149.091,90 Kč, uloženou stěžovatelům rozsudkem krajského soudu, je totiž nutno interpretovat v souvislosti s odůvodněním tohoto rozhodnutí, v němž je uvedeno, že se jedná o deklaraci této povinnosti, jejímž smyslem bylo zajistit ochranu práv poškozené, neboť soudu bylo známo, že se stěžovatelé v civilním řízení domáhali vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu částky, kterou byli nuceni poškozené zaplatit na základě zrušeného rozsudku okresního soudu č. j. 7 T 158/2002-422 ze dne 5. 5. 2003, ve spojení s usnesením krajského soudu č. j. 14 To 160/2003-443 ze dne 2. 7. 2003. Jestliže by poškozená nyní byla obecnými soudy odkázána na občanskoprávní řízení, byla by s největší pravděpodobností nucena v konečném důsledku vymáhat svůj nárok cestou civilní žaloby, přestože byly splněny veškeré podmínky pro to, aby bylo o náhradě škody rozhodnuto v adhezním řízení. Stěžovatelé v této souvislosti vyjádřili obavu, že by po nich mohla být předmětná částka vymáhána poškozenou dvakrát, nicméně s ohledem na výše zmíněnou nutnost interpretovat výrok o náhradě škody v návaznosti na odůvodnění rozsudku, považuje Ústavní soud tuto možnost za vyloučenou.
Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu