ECLI:CZ:US:2010:4.US.1917.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1917/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného Mgr. Ivo Ďopanem, advokátem se sídlem Ústí nad Orlicí, Komenského 160, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. dubna 2010 č. j. 26 Co 47/2010-947, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. července 2010 a doplněnou podáním ze dne 4. října 2010, stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že v řízení před soudem prvního stupně i v řízení před soudem odvolacím byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") , aniž nařídil jednání, usnesením ze dne 17. června 2009 č. j. 12 P 228/99-746 zamítl žalobu stěžovatele o povolení obnovy řízení o snížení výživného. Proti tomuto usnesení se stěžovatel v zákonné lhůtě odvolal a namítal, že okresní soud nesprávně dovodil, že jím navrhované důkazy byly soudu známy již při předchozím rozhodování a soud je vzal v úvahu a namítl podjatost senátu 26 Co Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Krajský soud v usnesení napadeném ústavní stížností uvedl, že rozhodnutí okresního soudu trpí nepřesnostmi a chybami a k projednání žaloby mělo být nařízeno jednání. Toto pochybení odvolací soud zhojil tím, že jednání nařídil a ponechal prostor stěžovateli k uplatnění jeho tvrzení a důkazů ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř. Krajský soud poté usnesení okresního soudu potvrdil a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neshledal žádný z důvodů uvedených v §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., pro které by měl povolit obnovu řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků, neboť obecné soudy hodnotily navržené důkazy nepřijatelným způsobem. Odvolací soud podle tvrzení stěžovatele nenapravil chybnost rozhodnutí soudu prvního stupně a svým vlastním rozhodnutím nejen že neposkytl ochranu právům stěžovatele, ale naopak se svévolností svého rozhodování podílel na porušení práv stěžovatele zaručených Ústavou a Listinou.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudů.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Odvolací soud ve věci nařídil jednání, čímž napravil pochybení učiněné soudem prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl základní důvody, z nichž vycházel. V závěrech učiněných odvolacím soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení dovodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. října 2010
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu