ECLI:CZ:US:2010:4.US.204.10.1
sp. zn. IV. ÚS 204/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. Janem Tarabou, advokátem, AK se sídlem Prokopova 339, 397 01 Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 21. 10. 2009, čj. 1 Afs 92/2009-76 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozsudku, kterým Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2009 čj. 10 Ca 38/2009-38 a ze dne 27. 5. 2009 čj. 10 Ca 39/2009-32, jimiž byly zamítnuty žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2008 čj. 7046/08-1100 a čj. 7047/08-1100 vydaným v řízení o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 2003 a 2004.
Stěžovatel nesouhlasil se spojením kasačních stížností, neboť měl za to, že spojení věcí týkající se dvou odlišných období není v souladu se zákonem. Dle jeho názoru má správce daně tendenci poukazovat na existenci vážných a důvodných pochybností z jednoho zdaňovacího období k podepření obdobných závěrů ve vztahu ke zdaňovacímu období, jehož se zmíněné skutečnosti vůbec netýkají; ve vydaných rozhodnutích byly zjištěné skutečnosti různě přeskupovány se záměrem ospravedlnit postup příslušného posuzovatele. Upozornil na zmínku o pokladně, ačkoli takový termín v předpisech k daňové evidenci uveden není, či o skutečnostech z roku 2002, tj. z období, kterého se řízení nejen netýkalo, ale daňová kontrola byla pro prekluzi shledána nezákonnou. Stěžovatel oponoval soudnímu výkladu ustanovení §31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), a upozornil, že podle zákona má správce daně prokázat existenci skutečností, které věrohodnost, průkaznost a správnost účetnictví vyvrací, nikoliv jen zpochybňují. Jako příklad nesprávného výkladu zákonného ustanovení připojil kritiku postupu správce daně a hodnocení provedených důkazů.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Finanční úřad v Písku za použití pomůcek dodatečně vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za rok 2003 ve výši 24 940 Kč a za rok 2004 ve výši 134 762 Kč. Odvolání stěžovatele Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo, stejně tak byly zamítnuty i žaloby, které stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Kasační stížnosti, jimiž stěžovatel napadl rozsudky správního soudu prvého stupně, Nejvyšší správní soud spojil ke společnému projednání a poté je ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (výrok I. a II.). Shodně s krajským soudem konstatoval, že podstatou sporu byla otázka, zda v daňových řízeních byly splněny podmínky pro stanovení daně za použití pomůcek. Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji rozhodovací praxi připomněl podmínky pro uplatnění pomůcek při stanovení daně a pravidla, kterými se řídí rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně, a poté podrobně rekapituloval postup správce daně, způsob jeho dokazování a závěry, které správce daně z hodnocení důkazů vyvodil. Stejně tak učinil i ve vztahu k postupu stěžovatele jako daňového subjektu. Nejvyšší správní soud rozvedl, na základě jakých důkazů byl učiněn závěr o tom, že stěžovatel neobhájil pravdivost svých tvrzení věrohodnou a věcnou argumentací, z čehož vyplynulo, že svoje zákonné povinnosti při dokazování jím uváděných skutečností porušil takovým způsobem, že nebylo možné stanovit daňovou povinnost dokazováním a bylo na místě její vyměření za užití pomůcek. Na námitky stěžovatele týkající se odkazů na záporný zůstatek v pokladně a proti užité účetní terminologii Nejvyšší správní soud reagoval a označil je za nedůvodné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítl porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil obecné principy těchto základních procesních práv a pro účely projednávané věci připomíná, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Těmto obecným principům odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III.ÚS 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)] a ingerence Ústavního soudu do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, je dána pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu.
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu shora popsanými nepřípustnými vadami netrpí. Ověřil, že jmenovaný soud na základě kasačních námitek opakovaně hodnotil postup správce daně a stejně jako Krajský soud v Českých Budějovicích jej verifikoval z důvodů vyložených v odůvodnění napadeného rozsudku. Závěr správních soudů stran postupu správce daně při dokazování, včetně hodnocení důkazů a závěr o neunesení důkazního břemene stěžovatelem, Ústavní soud považoval za výsledek nezávislého soudního rozhodování a námitky, které v tomto směru stěžovatel opakovaně předestřel v ústavní stížnosti, hodnotil jako jeho odlišný názor. Nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím správního soudu však sám o sobě není schopen založit důvodnost tvrzení o porušení práv chráněných na ústavní úrovni a přivodit vydání kasačního nálezu.
K výkladu ustanovení §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků považuje Ústavní soud za potřebné připomenout, že stav, kdy byl za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul, a proto i v této oblasti platí, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Co do výkladu jednoduchého práva je takovým orgánem Nejvyšší správní soud, jemuž rovněž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, a to v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. též usnesení sp. zn. III.ÚS 219/04, publ. in Sb. n. u. sv. 33 str. 591). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 Sbírka nálezů a usnesení sv. 46, str. 471). Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v projednávané věci nezaznamenal.
Ústavní soud nepovažoval za důvodnou ani námitku proti spojení kasačních stížností ke společnému projednání a rozhodnutí, neboť neshledal, že by takovým postupem byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem omezen v některém konkrétním subjektivním procesním právu. Soudní řád správní umožňuje spojení věcí, které spolu skutkově souvisí, rozhodnutí o spojení ponechává na úvaze předsedy senátu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu