ECLI:CZ:US:2010:4.US.2055.10.2
sp. zn. IV. ÚS 2055/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele Mgr. Jaromíra Henyše, Krakovská 25, Praha 1, správce konkurzní podstaty C. H. R., a. s., se sídlem Kodaňská 45, Praha, zastoupeným Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Krakovská 25, Praha 1, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010 č. j. 13 Cmo 223/2009-691, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 7. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010 č. j. 13 Cmo 223/2009-691. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto jako odvolacím soudem tak, že ve výroku č. I. byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze a ve výroku č. II. bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal jiný samosoudce Městského soudu v Praze. Stěžovatel považuje odůvodnění výroku II. usnesení vrchního soudu za zcela nedostačující na to, aby mohlo dojít k prolomení zásady zákonného soudce. Podmínky dané ustanovením §221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.") nebyly dle náhledu stěžovatele naplněny. Stěžovatel odkázal na recentní judikaturu Ústavního soudu, podle které je třeba právo na zákonného soudce vykládat v širším kontextu. Ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. je třeba vykládat restriktivním způsobem a vždy pouze tak, aby docházelo k minimálním a vždy řádně a náležitě odůvodněným zásahům do ústavního práva. Vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil velmi stručně, a to zejména co do důvodů nezbytnosti a nutnosti odnětí věci zákonnému soudci. Z odůvodnění nijak nevyplývá, na základě jakých konkrétních skutečností dospěl soud k závěru, že s pravděpodobností hraničící s jistotou, nebude zákonný samosoudce schopen v daném řízení řádně pokračovat a dokončit řízení zákonným způsobem. Stěžovatel ve svém návrhu dále uvádí důvody, pro které nemůže vedlejší účastník vystupovat na straně stěžovatele, stejně tak je toho názoru, že soud prvního stupně zcela přiléhavě respektoval právní názor soudu vyššího stupně.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadenou část usnesení vrchního soudu z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústřední námitkou stěžovatele je nedodržení zákonných premis daných ustanovením §221 odst. 2 o. s. ř., v důsledku čehož mělo dojít v projednávaném případě k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně pak práva na zákonného soudce. Ústavními aspekty interpretace a aplikace §221 odst. 2 o. s. ř. se Ústavní soud již zabýval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 956/09 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). Konstatoval v něm, že ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. klade značné nároky na aplikující orgán, který musí k jeho užití přistupovat zodpovědně a interpretovat jej v přímé návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny. Možnost odnětí věci pro závažné vady je tak nutno interpretovat restriktivně; mělo by se jednat o "mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat".
Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že popsané ústavní předpoklady postupu dle §221 odst. 2 o. s. ř. byly v souzené věci splněny. Odvolací soud důvody svého postupu dle citovaného ustanovení řádně uvedl v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Konstatoval v něm, že z rozhodnutí soudu I. stupně není patrno, ze kterých skutkových okolností při projednávání případu vycházel, což bylo vadou již opakovanou. Stejně tak odvolací soud uvedl své výhrady k "navádění" znalce při určování ceny obvyklé. Z odůvodnění usnesení vrchního soudu dále vyplývá, že důvodem pro odebrání věci byly závažné procesní vady, které byly odvolacím soudem spatřovány v tom, že nalézací soud nejednal s vedlejším účastníkem, ač s ním jednat měl.
Odvolacímu soudu nelze ze shora nastíněných hledisek nic vytknout, pokud na základě těchto vad dospěl k závěru, že věc má projednat a rozhodnout jiný samosoudce. Vysoká pravděpodobnost, že by samosoudce, jemuž by byla věc ponechána, nebyl schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat (viz citovaný nález), vyplývá nepřímo i z okolnosti, že řízení v prvním stupni probíhalo již od roku 2001 a jeho jediným výsledkem bylo nepřezkoumatelné rozhodnutí stižené vadami.
Co se týče návrhu na odklad vykonatelnosti, tak s ohledem na přednostní projednání ústavní stížnosti o něm Ústavní soud samostatně nerozhodoval.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2010
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu