ECLI:CZ:US:2010:4.US.2153.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2153/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Dědická 14, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1663/2010-154 ze dne 12. 5. 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 263/2007-137 ze dne 18. 12. 2009 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 3C 99/99-111 ze dne 25. 4. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. 7. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež mu garantuje zejména Ústava, Listina základních práv a svobod (dále také "Listina") a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - stěžovatel v ústavní stížnosti akcentuje zejména porušení práva na spravedlivý proces.
Jádrem ústavní stížnosti je pak nesouhlas stěžovatele s obecnými soudy provedeným výkladem tzv. jednoduchého práva, konkrétně posouzením dopadů zákona č. 253/2003 Sb., kterým byla v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), upravena tzv. restituční tečka, a následného nálezu Ústavního soudu z 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Stěžovatel je toho názoru, že omezující ustanovení zákona o půdě nemohou mít vliv na možnost stěžovatele coby postupníka nabývat pozemky jako je tomu u oprávněných osob podle zákona o půdě. Obecné soudy dospěly naopak k závěru, že tzv. restituční tečka se na stěžovatele, jakožto postupníka, vztahuje.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
K věci samé Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře opakovaně akcentoval nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), jímž bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 z 4. 3. 2004 (srov. Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, str. 303), kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním předchozích zjištění Ústavního soudu a povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd), jakož i vyústěním zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29 - Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, str. 323) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá, proč by se od tohoto výkladu odchyloval.
Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o převod náhradních pozemků mj. respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z nějž vychází i následující judikatura (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 86/08 z 7. 2. 2008, dostupné online na http://nalus.usoud.cz), a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle §11 zákona o půdě.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2010
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu