ECLI:CZ:US:2010:4.US.2156.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2156/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. Š., právně zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Karlovy Vary, Jiráskova 2, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2009, č.j. 16 Cad 86/2009-50, a Nejvyššího správního soudu ze dne 2. června 2010, č.j. 4 Ads 8/2010-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka řízení s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zakotveným v čl. 38 odst. 2 Listiny. Namítl rovněž nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a tím i zásah do práva daného v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Karlových Varech ze dne 11. února 2009, č.j. 580 423 0190, byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání plného invalidního důchodu. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel správní žalobou, kterou Krajský soud v Plzni shora citovaným rozsudkem zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že okresní správa sociálního zabezpečení vycházela z posudku svého lékaře, který konstatoval míru poklesu soustavné výdělečné schopnosti 35% s počátkem invalidity k 23. lednu 2008. Krajský soud vycházel ze závěrů Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, která konstatovala míru poklesu 50%. Tento rozpor nebyl soudy ve správním soudnictví odstraněn, byť je dán podstatný rozdíl míry poklesu schopnosti. Soudy se přitom nepřesvědčivě vypořádaly s tvrzením stěžovatele o dřívějším vzniku invalidity a to již v květnu 2001. Krajský soud některé důkazy neprovedl, aniž by takový postup dostatečně zdůvodnil a neučinil tak ani Nejvyšší správní soud. Jejich rozhodnutí jsou tedy nepřezkoumatelná. To ovlivňuje správnost rozhodnutí za situace, kdy existuje faktický rozdíl v posudcích. Soudy se podle stěžovatele rovněž nedostatečně zabývaly vztahem zdravotního stavu stěžovatele k dopravní nehodě v roce 2000, na kterou stěžovatel opakovaně poukazoval. Nejvyšší správní soud přitom rozhodoval v rozporu i se svojí vlastní judikaturou (např. č.j. 4 Ads 23/2004-49 či 4 Ads 13/2003-54. V řízení tak měly být opomenuty důkazy, jednalo se tedy o postup projednávaný i u Ústavního soudu (viz sp. zn. III. ÚS 359/05). S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 16 Cad 86/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Jak je z ústavní stížnosti i ze spisu krajského soudu patrné, správní žalobou se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí správního orgánu, který rozhodoval o tom, zda stěžovatel splnil předpoklady pro přiznání plného invalidního důchodu. Správní orgán přitom vycházel ze znaleckého posudku příslušného lékaře. Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, posuzuje Ministerstvo práce a sociálních věcí zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Krajský soud si proto vyžádal přezkum zdravotního stavu příslušnou posudkovou komisí zřízenou při ministerstvu. Soud tedy v rámci řízení o správní žalobě posuzoval, zda závěry posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení obstojí ve vztahu k druhému posudku.
Správní žalobou se může dotčený subjekt, je-li přesvědčen o zásahu do svých zaručených práv, domáhat přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci. Toto právo na spravedlivý proces ve správním soudnictví je zakotveno v čl. 36 odst. 2 Listiny. Soudy ve správním soudnictví tedy posuzují, zda správní orgány dodržely v řízení zákonem stanovený postup a zda nezkrátily účastníky řízení v jejich zaručených právech. Pokud je předmětem přezkumu odborný posudek, jako v projednávaném případě, není soud zmocněn k hodnocení jeho závěrů, ale na jejich základě posoudí, zda správní orgán neporušil svoje zákonné povinnosti.
Jinými slovy řečeno, bylo-li ve věci důchodového pojištění rozhodnutí správního orgánu založeno na odborném posudku, nechal správní soud vyhotovit obligatorní revizní posudek. Pokud byly závěry z obou posudků shodné (stěžovatel nesplňoval předpoklady pro přiznání plného invalidního důchodu), nebylo v pravomoci soudů učiněné závěry zpochybňovat, či je jinak interpretovat. Úkolem správních soudech totiž je zjišťovat, zda v předchozím správním řízení byly dodrženy příslušné právní předpisy. Naproti tomu úkolem soudních znalců je poskytovat odborná vyjádření k otázkám, k jejichž výkladu nemá soud příslušnou kvalifikaci.
Ve světle uvedeného je třeba hledět i na provádění důkazů při soudním jednání. Jak Krajský soud v Plzni, tak i Nejvyšší správní soud posuzovaly, zda správní orgán dobře hodnotil zdravotní stav stěžovatele. Přitom oba provedené posudky prokázaly, že stěžovatel splnil předpoklady pro přiznání částečného invalidního důchodu. V jednom případě o 2 % ve druhém dokonce o 17 %. Důvody, proč znalci dospěli k rozdílným hodnocením jsou v rozsudku krajského soudu vysvětlena. Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí přiznala stěžovateli snížení soustavné výdělečné činnosti na horní hranici uváděné procentní ztráty, neboť v případě stěžovatele se jednalo o těžkou somnatoformní bolestivou poruchu, rezistentní na léčbu. Přitom posudková komise zhodnotila subjektivní potíže stěžovatele bez objektivního neurologického nálezu.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí soudního systému, jemuž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému správního soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
V projednávaném případě stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem správních soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Stěžovatel v řízení před správními soudy uplatnil řadu požadavků, z nichž některé neměly vztah k projednávané věci. Soudům také nepříslušelo přezkoumávat vliv dopravní nehody v roce 2000 ani tvrzený vznik invalidity, či zdravotní komplikace stěžovatele v roce 2001, neboť toho se netýkalo ani přezkoumávané řízení správního orgánu. Právo na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, totiž nezaručuje, a z povahy věci ani nemůže, reakci soudu na jakékoliv požadavky, zejména za situace, kdy se jejich část netýká projednávané správní žaloby, ačkoliv ji tak stěžovatel subjektivně chápe. Soudy však v řízení postupovaly zcela v souladu s příslušnými právními předpisy a svá rozhodnutí řádně a přezkoumatelně odůvodnily. Proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu