ECLI:CZ:US:2010:4.US.2226.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2226/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Ing. P. H., právně zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 7, Argentinská 286/38, směřující proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 10. června 2010, č.j. 2 KZV 7/2010-837, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), včas, se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Navrhovatel ve svém podání uvedl, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru hospodářské kriminality, pracoviště Hradec Králové, č.j. KRPE-22-611/TČ-2010-170080, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. O včas podané stížnosti proti tomuto usnesení rozhodlo shora napadeným usnesením příslušné státní zastupitelství, které však nezohlednilo námitky navrhovatele a stížnost odmítlo.
Stěžovatel je i nadále přesvědčen, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno a je vedeno způsobem, který zákon nestanoví. Napadeným usnesením pak nebyly tvrzené nedostatky odstraněny. Odůvodnění napadeného rozhodnutí o stížnosti se skládalo z „okopírování“ textu o zahájení usnesení, z části textu převzatého ze stížnosti navrhovatele a ze samotného odůvodnění rozhodnutí. Podle navrhovatele je takový postup nedostatečný, a proto se domáhal zrušení usnesení státního zástupce.
S ohledem na absenci plného textu napadeného usnesení (navrhovatel zaslal toliko listy 1, 3, 5 a 9), vyžádal si Ústavní soud kopii tohoto rozhodnutí od Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem podání i s napadeným rozhodnutím, dospěl k závěru, že návrh je nepřípustný.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává, dle §174 a násl. trestního řádu, dozor příslušný státní zástupce, který je povinen, dle §172 odst. 1 trestního řádu zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovateli, právně zastoupenému, pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2010
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka