ECLI:CZ:US:2010:4.US.2282.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2282/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené JUDr. Evou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Zlín, Slunečná 4552, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010 č. j. 1 Co 77/2010-96 a Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2010 č. j. 24 C 70/2007-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. srpna 2010 a doplněnou podáními ze dne 26. srpna 2010 a ze dne 27. září 2010, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do práv stěžovatelky zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 70/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 13. února 2007 u Okresního soudu ve Zlíně domáhala ochrany osobnosti s náhradou finanční škody podle ustanovení §11 občanského zákoníku. Podle tvrzení stěžovatelky mělo žalované Město Otrokovice zasáhnout do osobnostních práv stěžovatelky tím, že o ní uvedlo nepravdivé údaje, a to ve sdělení o uložení majetku stěžovatelky ze dne 5. prosince 2005 a v návrhu na výkon rozhodnutí vyklizením bytu ze dne 19. prosince 2005 v tom smyslu, že byt, který stěžovatelka užívala, byl zdevastovaný. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 24. května 2007 č. j. Ncp 615/2007-32 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatelka současně s podáním žaloby požádala o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce. Krajský soud usnesením ze dne 25. ledna 2008 č. j. 24 C 70/2007-43 stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal a její žádosti na ustanovení zástupce nevyhověl z důvodu, že žaloba je zřejmě bezúspěšná. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou, vrchní soud usnesením ze dne 26. června 2008 č. j. 1 Co 89/2008-60 usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba stěžovatelku vyzvat k preciznějšímu doložení svých poměrů i k vymezení žalobních požadavků. Stěžovatelka v podání ze dne 12. listopadu 2009 uvedla, že se žalobou domáhá finanční náhrady za újmu, která bude upřesněna ustanoveným advokátem a jejíž horní hranice činí 2 200 000,- Kč a dále žádala o omluvu za učiněné výroky. Krajský soud usnesením ze dne 16. února 2010 č. j. 24 C 70/2007-84 opětovně osvobození od soudních poplatků stěžovatelce nepřiznal a neustanovil jí zástupce pro řízení. K odvolání stěžovatelky vrchní soud usnesením ze dne 5. května 2010 č. j. 1 Co 77/2010-96 usnesení krajského soudu potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že své majetkové poměry doložila, přičemž k doložení konkrétní listiny či důkazů vyzvána nebyla, a to ani za situace, kdy dle svého názoru jednoznačně splňuje veškeré předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a stanovení zástupce. Stěžovatelka má za to, že jí napadenými rozhodnutími bylo odepřeno právo na osvobození od soudních poplatků a právní pomoc, neboť návrh podala jako osoba neznalá práva. Stěžovatelka současně vyslovila nesouhlas s podřazením své věci pod případ projednávaný Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2856/08, neboť stěžovatelka neodůvodňuje svoji ústavní stížnost tím, že byla v jiném případě, resp. případech, osvobozena od soudních poplatků a byl jí ustanoven zástupce z řad advokátů.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospějí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 171/06 a II. ÚS 2416/07 in http://nalus.usoud.cz).
K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že nejsou dány podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků a pro vyhovění žádosti o ustanovení zástupce, neboť: "stěžovatelka i přes opětovně zaslanou výzvu neprokázala věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení její žádosti a dále, že nelze učinit závěr, že tvrzený protiprávní zásah žalovaného sám o sobě způsobil takové důsledky, jaké stěžovatelka popisuje a je také oprávněný závěr soudu prvního stupně, že s ohledem na tvrzený zásah se uplatněná náhrada bez prejudice pro další spor, jeví jako výrazně přemrštěná". Ve světle uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka napadá vydaná rozhodnutí více méně z formálních důvodů a veškerá argumentace směřuje především do řízení před soudy nalézacími.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i námitkami stěžovatelky uplatněnými v opravných prostředcích podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud tedy neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavně právní roviny a proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
K výhradě stěžovatelky vztahující se k citovanému nálezu sp. zn. IV. ÚS 2856/08, kterým Ústavní soud zamítl ústavní stížnosti, ve kterých stěžovatel namítal, že mu soudy nepřiznaly osvobození od soudního poplatku s odůvodněním, že k opačnému postupu nelze přistoupit jen proto, že podal v podobných případech desítky dalších žalob, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka obdobnou námitku uplatnila v řízení před obecnými soudy a vrchní soud se s touto námitkou vypořádal na str. 3 svého rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. října 2010
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu