ECLI:CZ:US:2010:4.US.2365.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2365/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Nám. Republiky 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. května 2010 č. j. 26 Co 40/2010-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. srpna 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. října 2009 č. j. 26 Co 40/2010-55 (správně ze dne 4. května 2010 č. j. 26 Co 40/2010-155) s tvrzením, že v řízení, které předcházelo jeho vydání byla porušena základní lidská práva stěžovatele, zaručená čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh se zjišťuje, že stěžovatel se žalobou doručenou dne 1. srpna 2008 domáhal po žalované M. S. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 19 198,- Kč s přísl. a úhrady hodnoty 4 kusů litých disků zn. Renault v částce 14 000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. K odůvodnění uvedl, že od roku 1996 do roku 2007 udržoval vztah se žalovanou a mimo jiné za žalovanou platil od srpna 2005 do září 2007 nájem garáže ve výši 800,- Kč měsíčně, přičemž nájemní smlouva byla uzavřena se žalovanou. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 22. září 2009 č. j. 30 C 200/2008-131 žalobu zamítl s tím, že k bezdůvodnému obohacení žalované nemohlo dojít, neboť vše, co jí stěžovatel poskytl, poskytl jí v rámci soužití čili po vzájemné dohodě dvou lidí, kteří spolu dlouhodobě žijí, byť byl stěžovatel ženatý. Stěžovatelem požadované "vyúčtování" soud hodnotil jako v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatel v rozhodné době poskytoval plnění dobrovolně a i on přijímal v rámci soužití plnění od žalované. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, i když neshledal důvody pro použití ustanovení §3 občanského zákoníku. Podle závěru odvolacího soudu šlo ze strany stěžovatele o plnění z dohody a právní důvod plnění - tím, že se účastníci rozešli - zpětně neodpadl a ani se nejednalo o plnění za jiného.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadeným rozhodnutím, neboť má za to, že rozsah a způsob odůvodnění napadeného rozhodnutí zakládá porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud zejména nezohlednil tvrzení stěžovatele, že nájemní smlouva na garáž byla uzavřena výhradně se žalovanou, nikoliv se stěžovatelem. Stěžovatel rovněž napadl výpovědi svědků, které jsou podle jeho názoru nevěrohodné a vytýkal odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval množstvím konkrétních námitek, které v odvolání vznesl proti hodnocení důkazů soudem nalézacím.
Ústavní soud přezkoumal stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody odvolacího soudu. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu za situace, kdy dovolání ve věci není přípustné [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí, byť stručné, je srozumitelné a argumentačně přesvědčivé. Odvolací soud náležitě vyložil, proč nepovažoval námitky stěžovatele za relevantní a proto postačí na obsah tohoto odůvodnění odkázat. Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci odvolacím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)
V Brně dne 30. srpna 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu