ECLI:CZ:US:2010:4.US.2421.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2421/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. H., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Malířem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Litvínov, Podkrušnohorská 1719, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. února 2009, č.j. 2 T 257/2008-127, a usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. srpna 2009, č.j. 6 To 283/2009-147, a Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, č.j. 3 Tdo 375/2010-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky a rovněž k narušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení, zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na čas na přípravu obhajoby zakotveného v čl. 43 odst. 3 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu osmnácti měsíců. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl odsouzen pro jednání, kterého se nedopustil a jež se soudům nepodařilo prokázat, jejich právní posouzení má podstatné vady, skutková podstata nebyla správně posouzena a soudy se nevypořádaly se subjektivní stránkou trestného činu. Nalézací soud se nevypořádal s podstatnou okolností a to, kdy a kde byl trestný čin spáchán. Odvolací soud pak nevzal v úvahu námitky uvedené v odvolání, zabýval se pouze návrhem státního zástupce a nepostupoval v souladu s trestním řádem. Rovněž Nejvyšší soud postupoval vadně a nezabýval se druhou reálně možnou verzí, jak ji opakovaně předkládal stěžovatel. Jeho verze vycházela z neuspořádaných poměrů u jeho útvaru, v důsledku čehož se stěžovatel stal obětí zinscenovaného případu, aby byl postaven mimo službu, což mu jeho spolupracovníci dávali opakovaně najevo. To, že se soudy nezabývaly i touto alternativou, která je stejně pravděpodobná, porušily zásadu in dubio pro reo. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 2 T 257/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z předloženého spisu nalézacího soudu se podává, že argumentace stěžovatele užitá v ústavní stížnosti je opakováním jeho obhajoby v průběhu celého trestního řízení. Rovněž opakuje i námitky uvedené v jednotlivých opravných prostředcích, jichž stěžovatel využil.
Dále ze spisu Ústavní soud zjistil, že již před prvním výslechem v rámci přípravného řízení si stěžovatel zvolil obhájce, který jej zastupoval v celém řízení, včetně podané ústavní stížnosti. Zvolený obhájce tak již od prvního výslechu, kdy namítl nedostatek času poskytnutého stěžovateli na seznámení se spisem, vykonával obhajobu důkladně a zcela v souladu s tím, jak je toto právo chápáno a zaručeno v Listině. Aplikace obhajoby v řízení před soudem je realizací práva na rovnost účastníků. Pokud však soud při své rozhodovací činnosti nevyhoví všem návrhům jedné ze stran, resp. rozhodne pro ni nepříznivým způsobem, nemůže být takový postup chápán jako zkrácení v tomto právu.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219).
K námitce stěžovatele, že soudy nepřípadně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch, aniž by se zabývaly i jeho verzí, konstatuje Ústavní soud, že jeho úkolem není řešení otázky, zda soudy zhodnotily všechny důkazy "správně", ale zjistit, zda provedené důkazy byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces. Tím je třeba chápat takový postup v řízení, kdy soudy dodržují zákonem definovaný procesní postup, nebrání stěžovateli ve využití jeho zákonných práv a zabývají se jeho podáními a opravnými prostředky. Sama skutečnost, že obecné soudy nedospěly ke stejnému závěru jako stěžovatel, není, jak ostatně Ústavní soud opakovaně judikoval, zkrácením v právu na spravedlivý proces.
Pouze za předpokladu, že by hodnocení jiných provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a stěžovatel byl uznán vinným při neprovedení jím navržených důkazů, došlo by k porušení zásady in dubio pro reo. V projednávaném případě však taková situace nenastala. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu