ECLI:CZ:US:2010:4.US.2433.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2433/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2010 č. j. 18 Co 227/2010-50 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 1. 2010 č. j. 7 C 270/2009-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, zaručených hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, žalobou o výživné rozvedené manželky se domáhala, aby byla vedlejšímu účastníku (bývalému manželovi) uložena povinnost přispívat jí na výživu částkou 2.000,- Kč měsíčně vzhledem k tomu, že v době podání žaloby byla na rodičovské dovolené a souhrn jejích měsíčních příjmů nepostačoval k uspokojení životních potřeb jejích a její dcery. Přiznání tohoto výživného jí mělo umožnit překonat období než si najde zaměstnání, což se jí nakonec podařilo zajistit v průběhu řízení před soudem. S ohledem na uvedené získání zaměstnání však Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 25. 1. 2010 č. j. 7 C 270/2009-37 zamítl její žalobní návrh a ve výroku II. rozsudku stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 28.600,- Kč. Uvedený výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka napadla odvoláním, Krajský soud v Plzni však usnesením ze dne 28. 5. 2010 č. j. 18 Co 227/2010-50 napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) potvrdil.
3. Stěžovatelka má za to, že v daném případě postupovaly obecné soudy zbytečně formalisticky a příliš striktně aplikovaly některá ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."). Uložení uvedené povinnosti nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení by se podle stěžovatelky v jejím případě v podstatě rovnalo sankci za to, že si vlastní iniciativou našla během probíhajícího soudního řízení zaměstnání. Je toho názoru, že by naopak měla být v jejím případě zohledněna její dobrá vůle nezatěžovat vedlejšího účastníka placením výživného rozvedené manželce, ačkoli ji k hledání zaměstnání vlastně nic nenutilo. Navíc tato jí uložená povinnost převyšuje její finanční možnosti a je ve značném nepoměru k výši jí požadovaného výživného. Stěžovatelka přitom připomíná, že přijala uvedené zaměstnání, ačkoliv dosahovaná měsíční mzda jen o něco málo převyšuje minimální mzdu stanovenou zákoníkem práce. Stěžovatelka má proto za to, že bylo na místě, aby obecné soudy v jejím případě aplikovaly ustanovení §150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, přičemž je přesvědčena, že v dané situaci byly na její straně podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení splněny. Namítá taktéž, že soud vyčíslil odměnu advokáta nesprávně. Obecné soudy tak svým přepjatě formalistickým přístupem k řešení problematiky nákladů řízení zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv a stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
II.
4. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že se stěžovatelka domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů, které přiznaly vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v podaném odvolání, s níž se již odvolací soud ve svém rozhodnutí o odvolání vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
6. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je zásadně záležitostí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
7. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, a to zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když otázka náhrady nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se daná problematika může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02 a III. ÚS 255/05, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatelka ústavní stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že v jejím případě postupovaly zbytečně formalisticky a příliš striktně aplikovaly ustanovení občanského soudního řádu upravující náhradu nákladů řízení, přičemž přes její úspěšně vynaloženou snahu o získání zaměstnání neaplikovaly ustanovení §150 o. s. ř. K těmto námitkám Ústavní soud uvádí, že otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících uvedené řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nejedná. Ústavní soud konstatuje, že se oba obecné soudy vedle věcného posuzování daného případu podrobně zabývaly i předmětnou otázkou přiznání nákladů řízení, včetně vyčíslení jejich výše, a uvedly, jakými úvahami se při posuzování otázky přiznání nákladů řízení ve svém uvážení řídily a své rozhodnutí v tomto směru logicky odůvodnily.
9. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tento závěr Ústavního soudu platí o to více, pokud jde o výklad a aplikaci ustanovení příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku nákladů řízení a zejména pak ustanovení §150 o. s. ř., jehož aplikace je svou podstatou výjimečná, neboť se jedná o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Je na obecném soudu, aby uvážil, které z příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících otázku nákladů řízení, je ustanovením dopadajícím za daných skutkových okolností na daný konkrétní případ a zda v tomto ohledu účastníku řízení náhradu nákladů řízení přizná či nikoliv. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustil se svévolného jednání, které by představovalo stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces, jakož i práva vlastnit majetek.
10. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá rovněž porušení jejího základního práva na soudní ochranu, pak Ústavní soud v tomto směru poznamenává, že k dotčení tohoto práva by došlo tehdy, pokud by byla stěžovatelce upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, č. 37). Takový nedostatek však Ústavní soud v předmětném řízení neshledal a stěžovatelka ani námitku v tomto směru nevznáší.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů neshledal nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu