ECLI:CZ:US:2010:4.US.2828.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2828/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti G. O., zastoupené JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Poruba, Hlavní třída 1023/55, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2010 č. j. 14 Co 522/2009-151 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. srpna 2009 č. j. 77 P a Nc 482/2008, 0P 1340/2008-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. září 2010, stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil ústavní práva stěžovatelky zaručená čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. srpna 2009 č. j. 77 P a Nc 482/2008, 0P 1340/2008-111 svěřil nezl. syna J. do výchovy stěžovatelky, rozhodl o povinnosti otce nezletilého L. D. platit na výživu nezletilého výživné a zamítl návrh otce na svěření nezl. J. do jeho výchovy, popřípadě do střídavé péče rodičů. Na základě odvolání podaného otcem Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. června 2010 č. j. 14 Co 522/2009-151 změnil rozsudek okresního soudu tak, že nezl. J. svěřil do střídavé péče rodičů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě polemizovala s rozhodovacími důvody, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o střídavé péči.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudů.
Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl základní důvody, z nichž vycházel a v jeho závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. října 2010
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu