infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.04.2010, sp. zn. IV. ÚS 2943/09 [ usnesení / VÝBORNÝ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:4.US.2943.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:4.US.2943.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2943/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. Evžena Zörklera, správce konkursní podstaty úpadce CRF Praha, a. s., v likvidaci, se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem, AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009 č. j. 29 Cdo 3633/2007-116 a Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2007 č. j. 13 Cmo 351/2006-94 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl porušen článek 4, článek 90 a článek 95 odst. 1 Ústavy a dále článek 11 odst. 1 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Cm 50/2006 zjistil Ústavní soud, že žalobkyně se svou žalobou podanou proti správci konkursní podstaty úpadce domáhala vyloučení v ní uvedených nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty. Uvedla, že k těmto nemovitostem, jež byly ve vlastnictví žalobkyně, bylo zřízeno zástavní právo ve prospěch zástavní věřitelky - Investiční a poštovní banky, a. s., jímž byl zajištěn úvěr poskytnutý zástavní věřitelkou úpadci; vzhledem k tomu, že žalobkyně dle ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nevyplatila ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávku ani nesložila cenu věci, byly nemovitosti zapsány do konkursní podstaty. Žalobkyně však namítla, že zástavní smlouva odporuje ustanovení §161e odst. 1 obchodního zákoníku v tehdy účinném znění, neboť jejím účelem bylo zajištění úvěru na nákup vlastních akcií žalobkyně, a proto je zástavní smlouva ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku neplatná. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2006 č. j. 58 Cm 50/2006-71 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že zástavní právo k nemovitostem mohlo vzniknout i na základě neplatné zástavní smlouvy, jestliže byly odevzdány věřiteli a ten je převzal v dobré víře, což se stalo prostřednictvím zápisu vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2007 č. j. 13 Cmo 351/2006-94 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se nemovitosti vylučují ze soupisu konkursní podstaty. Dovodil, že zástavní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §161e obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §39 občanského zákoníku, přičemž ke vzniku zástavního práva nedošlo, poněvadž zástavní věřitelka nepřevzala zástavu v dobré víře. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 8. 2009 č. j. 29 Cdo 3633/2007-116 stěžovatelovo dovolání jako nedůvodné zamítl, jelikož se ztotožnil s právním názorem vysloveným odvolacím soudem. Doplnil, že podání přihlášky žalobkyní a současné nepopření pohledávky zástavní věřitelky nebrání žalobkyni se později domáhat vyloučení zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty; seznam přihlášek ve smyslu §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání nepředstavuje překážku bránící projednání sporu o stejné plnění před příslušným orgánem. Stěžovatel je názoru, že účastník konkursního řízení, který nevznesl námitku v průběhu přezkumného jednání, je tímto stavem po zbytek konkursního řízení vázán a nemůže podat excindační žalobu. Dle mínění stěžovatele závěr o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy neodpovídá charakteru řešených vztahů, nerespektuje autonomii vůle, a tudíž nemá v moderní demokratické společnosti místo; každé porušení zákona by mělo být hodnoceno ad hoc podle okolností případu a jeho důsledků, a to i pro nezúčastněné osoby. Na rozdíl od přezkumného řízení se totiž řízení o excindační žalobě vede bez účasti zástavní věřitelky a ostatních konkursních věřitelů, jichž se však výsledek řízení citelně dotkne po finanční stránce. Dále stěžovatel uvádí, že zástavní věřitelka jednala v důvěře v pravomocné rozhodnutí státního orgánu, a to v rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu zástavního práva, který neshledal v zástavní smlouvě žádnou vadu z hlediska omezení smluvní volnosti smluvních stan nakládat se zástavou. Konečně stěžovatel upozorňuje na vadu řízení spočívající ve skutečnosti, že žalobkyně se domáhala rozsudku na plnění (uložení povinnosti vyloučit nemovitosti), zatímco soud rozhodl rozsudkem na určení a jde tedy o rozhodnutí jiného druhu, než o který usilovala žaloba. Předseda senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost. Vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel opakuje pouze argumenty, s nimiž se již Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání řádně vypořádal a s nimiž se stěžovatel nepokouší polemizovat ani na úrovni jednoduchého práva. K jednotlivým námitkám obsaženým v ústavní stížnosti uvedl následující: Právní názor stěžovatele, dle kterého přezkoumaný seznam pohledávek představuje překážku věci rozsouzené, ignoruje ustálené judikatorní závěry Nejvyššího soudu. Důsledky porušení zákazu plynoucího z interpretovaného ustanovení §161e obchodního zákoníku jsou zjevné z Druhé směrnice Rady ze dne 13. 12. 1976, která byla tímto ustanovením implementována do českého právního řádu; mimoto posuzování porušení zákona ad hoc by vedlo k voluntarismu ohrožujícímu právní jistotu. Co do existence dobré víry není omyl banky vyvolaný její nedbalostí v rozpoznání zakázaného účelu zajištění nebo v seznámení se s normami obchodního práva omluvitelný. K úpravě výroku rozsudku znějícího na určení konstatoval, že žaloba byla posouzena z obsahového hlediska; jestliže bylo zřejmé, že směřuje k vyloučení označeného majetku, soud nepochybil, když požadavek uvedený v žalobním petitu vyjádřil ve výroku rozsudku způsobem respektujícím povahu vylučovací žaloby jako žaloby určovací. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Soudy podaný výklad důsledků nerespektování ustanovení §161e obchodního zákoníku ústící v absolutní neplatnost zástavní smlouvy, jakož i dovozená možnost uplatnění excindační žaloby i po ukončení přezkumného jednání se opírá o racionální základnu, není svévolná ani nepředvídatelná, poněvadž vychází z již dříve traktovaných právních názorů Nejvyššího soudu. Nutno též připomenout, že odvolací a především dovolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí důkladně vypořádaly se stěžovatelovými námitkami a vysvětlily, z jakého důvodu jim nelze přiznat opodstatněnost. Stěžovatelovy výhrady obsažené v ústavní stížnosti jsou povětšinou pouhou polemikou se zaujatým právním názorem; odlišný pohled na interpretaci jednoduchého práva však sám o sobě není způsobilý založit ústavní nekonformitu napadených rozhodnutí. Zbývající (nepříliš propracované) argumentaci stěžovatele zaměřující se na oblast ústavnosti rovněž nelze přisvědčit, neboť nedovoluje učinit úsudek, že by napadenými právními závěry obecných soudů vůbec mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či že nebyly zohledněny ústavní principy. Autonomie vůle jakožto jeden z vůdčích principů soukromého práva zajišťuje výraznou volnost smluvních stran v uspořádání jejich právních poměrů, avšak ani ona není neomezená a lze ji uplatňovat pouze v rámci prostoru, jenž je vymezen kogentními normami. Požadavek, aby každé porušení zákona bylo hodnoceno případ od případu, by mělo za následek - jak správně podotýká Nejvyšší soud - narušení právní jistoty, předvídatelnosti soudních rozhodnutí a vysoké riziko nerovného zacházení ve stejných či obdobných případech. Důvěra ve správnost zápisu vkladu zástavního práva katastrálním úřadem nemůže nabývat takové intenzity, že by bylo možno trvat na zachování právní jistoty, která byla, ať už v dobré víře či nikoli, nabyta v rozporu s právem; vklad práva do katastru nemovitostí je nutno vnímat jen jako jednu z podmínek pro platnost vzniku zástavního práva (srov. obdobně nález II.ÚS 349/03, Sb. n. u., sv. 42, s. 199). Z výše uvedeného pak plyne závěr, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2010 Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:4.US.2943.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 2943/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 4. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 11. 2009
Datum zpřístupnění 18. 5. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - správce konkurzní podstaty, úpadce CRF Praha, a. s. v likvidaci
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 265/1992 Sb., §5
  • 328/1991 Sb., §27 odst.5, §45 odst.2, §19
  • 40/1964 Sb., §39
  • 513/1991 Sb., §161e odst.1, §267
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík vyloučení
konkurzní podstata
zástavní právo
neplatnost/absolutní
dobrá víra
excindační řízení
vůle/autonomie
katastr nemovitostí
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-2943-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 65973
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-02