ECLI:CZ:US:2010:4.US.3069.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3069/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. D., zastoupené JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, AK se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009 čj. 22 Cdo 4116/2008-1000, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2008 čj. 28 Co 389/2007-943 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 4. 2008 čj. 28 Co 389/2007-955 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 2. 2007 čj. 8 C 8/93-837 ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2007 čj. 8 C 8/93-855, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a poručení čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Stěžovatelka vytkla obecným soudům nepřiměřeně dlouhou dobu trvání řízení, což ji výrazně poškodilo zejména ve vztahu k ceně nemovitosti přikazované jí do výlučného vlastnictví, neboť došlo k navýšení vyrovnání z původně přisouzených 768 746,50 Kč v srpnu 2001 na současných 1 467 716,- Kč. Stěžovatelka uvedla, že požádala o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení, kterému Ministerstvo spravedlnosti vyhovělo, avšak přiměřené zadostiučinění vyčíslilo částkou 92 000,- Kč. Tato částka však zdaleka nekompenzuje újmu způsobenou jí průtahy v řízení, nehledě navíc k tomu, že rozdíl mezi vyrovnáním přiznaným Obvodním soudem pro Prahu 4 a vyrovnáním, jak je vyčíslil Městský soud v Praze v odvolacím řízení, činil více než půl milionu Kč; tento markantní rozdíl v určení výše vyrovnacího podílu stěžovatelka označila za porušení práva na legitimní očekávání.
Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že se nezabýval skutkovou a hmotněprávní stránkou věci a dovolání zamítl na základě formálně procesních důvodů, přestože celé soudní řízení bylo poznamenáno řadou pochybení. Stěžovatelka zejména nesouhlasila se stanovením hodnoty nemovitosti přikázané jí v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů do jejího výlučného vlastnictví a právním závěrům obecných soudů vyslovených v napadených rozsudcích oponovala s tvrzením, že nebylo rozhodnuto na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Dále též namítla, že do bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů nebyl zahrnut vklad u Živnostenské banky v Praze ve výši 486 912,- Kč a poukázala na pochybení soudů při prokazování původu peněz na účtu.
S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s odůvodněním, že je starobní důchodkyní a její příjmy nemohou pokrýt částku vyrovnání přiznaného žalovanému. Dle jejího názoru odložení vykonatelnosti není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem, naopak výkon rozhodnutí by pro ni znamenal nenapravitelnou a nepoměrně větší újmu, než jaká by při případném odložení vykonatelnosti mohla vzniknout jiným osobám.
II.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 8 C 8/93, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě stěžovatelky opakovaně, až Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem ve znění jeho opravného usnesení přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky rodinný dům a pozemkové parcely v k. ú. Záběhlice v hodnotě 3 000 000,- Kč a další označené movité věci (výrok I.), dům a pozemkové parcely v k. ú. Loučeň v hodnotě 1 100 000,- Kč a další označené movité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.). Po sumarizaci hodnoty nemovitostí a movitých věcí přikázaných oběma stranám sporu obvodní soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 960 196,50 Kč (výrok IV.).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze doplnil dokazování znaleckými posudky o ceně nemovitostí a ústavní stížností napadeným rozsudkem ve znění jeho opravného usnesení změnil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. položce 1, výroku II. položce 2 a výroku IV. Městský soud dospěl k závěru, že nemovitosti přikázané stěžovatelce a žalovanému měly vyšší hodnotu (4 700 000,- Kč a 1 775 700,- Kč) a po přikázání dalších movitých věcí do výlučného vlastnictví žalovaného nově vypočetl hodnotu nabytých věcí obou účastníků s tím, že vyrovnávací podíl, který má stěžovatelka zaplatit žalovanému, představuje částku 1 467 716,- Kč. Ve zbytku byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud shledal přípustným jen ve vztahu k měnícím výrokům rozsudku Městského soudu v Praze, stran potvrzujících výroků naplnění předpokladů přípustnosti dovolání Nejvyšší soud neshledal. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v jeho měnící části a v rozsahu řádně uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud dovolání ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplynulo, že Nejvyšší soud potvrdil správnost postupu odvolacího soudu při rozhodování o ceně nemovitostí (podle jejich stavu ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, tj. ke dni 3. 2. 1992, za cenu v době rozhodování soudu) s tím, že nárůst ceny nemovitostí v důsledku délky řízení nebylo možné zohlednit např. tak, že by cena byla určena podle jiného kriteria.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
III.a)
K průtahům v řízení
Stěžovatelka namítla porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které zaručují každému projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě. Otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně zabýval a v řadě svých rozhodnutí vyložil, že jedná-li soud v prokazatelně nepřiměřených časových dimenzích, zasahuje svou nečinností do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Ústavní soud identifikoval dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů - do první z nich patří případy, ve kterých se ústavně právní ochrany domáhal účastník soudního (či správního) řízení, které v době podání ústavní stížnosti dosud probíhalo, do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno.
Pokud ústavní stížnost spadající do druhé skupiny, jako tomu bylo i v projednávané věci, spočívala v kritice délky celého soudního řízení a pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, pravidelně judikoval, že samotná existence průtahů ke kasaci napadených rozhodnutí nepostačuje; po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., dne 27. 4. 2006, považuje takovou ústavní stížnosti za nepřípustnou. Je tomu tak proto, že legální definicí citovaného zákona (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí) bylo najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Ústavní soud reflektoval novou právní úpravu a ve své současné rozhodovací praxi zastává stanovisko, že procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Řečené jednoznačně vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy. Vzhledem ke shora uvedenému se Ústavní soud námitkou nepřiměřené délky řízení ve stěžovatelčině věci nezabýval, neboť zrušení napadených rozhodnutí z tohoto důvodu by postrádalo ochrannou funkci ústavní stížnosti a k poskytnutí zadostiučinění v případě zjištění neodůvodněných průtahů není oprávněn.
III.b)
K pravidlům spravedlivého procesu
K nesouhlasu stěžovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů Ústavní soud připomíná, že je ve své rozhodovací praxi nepřehodnocuje, neboť mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, aby do procesu dokazování zasahoval, a to dokonce ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že jiné hodnocení důkazů by bylo přiléhavější. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat a pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Je tomu tak tehdy, byl-li důkaz získán, a tudíž posléze použit v rozporu s procesními předpisy (poznámka pod čarou č. 1), jednalo-li se o opomenutí důkazu (poznámka pod čarou č. 2) či byl-li provedený důkaz hodnocen svévolně (poznámka pod čarou č. 3).
V projednávané věci ústavněprávní pochybení shora vymezená Ústavní soud v postupu a rozhodnutích obecných soudů nezjistil. Stran nárůstu hodnoty nemovitostí v průběhu řízení, mající vliv na výši vypořádacího podílu, nalézací i odvolací soud vycházely z obvyklé ceny nemovitostí stanovených znalcem a svoje úvahy, kterými byly vedeny při rozhodování o přikázání té které nemovitosti do výlučného vlastnictví bývalých manželů, přezkoumatelným způsobem prezentovaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Jejich závěr, že cenou obvyklou je cena nemovitosti v době rozhodování soudu podle jejího stavu ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, je závěrem, který koresponduje fixovaným závěrům soudní praxe, což potvrdil i soud dovolací. Názor stěžovatelky, že důsledky změny hodnoty majetku by měly postihnout oba účastníky, tak Ústavní soud nepovažoval za relevantní ústavně právní argument. Stejný závěr stíhá i stěžovatelčinu výtku, že do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyl zahrnut vklad u Živnostenské banky, neboť z odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu zřetelně vyplývá, na základě jakých důkazů nebyly předmětné finanční prostředky zahrnuty do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Ústavní soud toto skutkové zjištění a právní závěr z něho vyvození respektoval jako výraz nezávislého soudního rozhodnutí, neboť námitky stěžovatelky předestřené v ústavní stížnosti z hlediska tvrzeného porušení kautel spravedlivého procesu právní závěr obecných soudů nezvrátily.
Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla zamítnutí dovolání z formálně procesních důvodů a pominutí skutkové a hmotněprávní stránky věci. Ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil, neboť z napadeného rozsudku zjistil, že Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v meritu věci jen v jeho měnící části. Dovolání směřující i proti výrokům, kterými byl rozsudek nalézacího soudu odvolacím soudem potvrzen, neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, neboť stěžovatelka v dovolání právní otázku zásadního významu nevymezila a rozpor s hmotným právem dovolací soud neshledal. Takto rozvedené závěry dovolacího soudu nebylo důvodné nerespektovat, neboť Nejvyšší soud k nim dospěl způsobem, ke kterému Ústavní soud neměl z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování žádné výhrady.
III.c)
K majetkovým právům
Ústavní soud rovněž neshledal opodstatněným tvrzení o porušení vlastnického práva či práva na legitimní očekávání v souvislosti se změnou výše vyrovnacího podílu, který je stěžovatelka povinna vyplatit žalovanému. Předpokladem opodstatněnosti tvrzení o porušení vlastnického práva je především zjištění, že majetek chráněný Listinou konkrétní osoba, v projednávaném případě stěžovatelka, skutečně vlastnila či z relevantního důvodu užívala, tj. šlo o vlastnické právo již existující, a nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva "majetkem" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě může být buď "existující majetek" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozsudek ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Poláček a Poláčková proti České republice, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Za legitimní naději Ústavní soud rovněž nepovažuje očekávání účastníka, že v konkrétním řízení bude jeho žalobnímu návrhu vyhověno, resp. je-li stranou žalovanou nevyhověno, neboť je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota (srov. i usnesení sp. zn. IV.ÚS 2575/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Shora uvedené zcela platí i v projednávané věci, a Ústavní soud proto uzavírá, že z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatelka nemohla oprávněně tvrdit porušení čl. 11 Listiny, resp. článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
III.d)
K rovnosti účastníků
K námitce o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavní soud uvádí, že princip rovnosti účastníků řízení zajišťuje stranám sporu stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelka byla v tomto směru ve svých procesních právech omezena, a připomíná, že zásadou rovnosti účastníků nelze argumentovat ve vztahu k výsledku sporu (srov. i nález sp. zn. IV.ÚS 140/02, Sb. n. u. sv. 26, str. 309). Obecné soudy ve sporném řízení projednávají věci, které jsou jim předloženy stranami, jež nejsou schopny či ochotny se domluvit a vyřídit své neshody mimosoudně. Z toho plyne (s výjimkou zcela mimořádných případů), že soud zpravidla přisvědčí jen straně jedné. Ústavní soud po prostudování připojeného spisu obecného soudu neshledal, že by stěžovatelka byla ve svých procesních právech zkrácena či ve srovnání s žalovanou jakkoliv znevýhodněna; nic takového ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdila.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo stěžovatele a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv a složku právního státu.
IV.
Podle ustanovení §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením nevyhověl.
V.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
---------------------------------------------
1) První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další).
2) Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).
3) Třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další)