infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.01.2010, sp. zn. IV. ÚS 3113/09 [ usnesení / ŽIDLICKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:4.US.3113.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2010:4.US.3113.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3113/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti K. V., právně zastoupeného advokátem JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, Hauerova 3, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. 8 Tdo 896/2009, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 11 To 181/2008 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2008 sp. zn. 1 T 157/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 12. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy podvodu a maření výkonu úředního rozhodnutí dle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) a §171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř let a šesti měsíců. Současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozené obchodní společnosti vzniklou škodu. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel, jakož i státní zástupce, odvolal. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byla odvolání zamítnuta. Stěžovatelem podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel je toho názoru, že skutek, tak jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, nenaplňuje s přihlédnutím k provedeným důkazům skutkovou podstatu trestného činu podvodu po subjektivní stránce a skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí jak po stránce subjektivní, tak po stránce objektivní. Soud I. stupně neprovedl všechny důkazy za účelem zjištění skutkového stavu věci, a to přesto, že stěžovatel provedení takových důkazů navrhoval. Jedná se především o výslech svědků P. K., J. H., Ing. J. M. a O. R., kteří mohli v soudním řízení potvrdit stěžovatelovu obhajobu spočívající v tom, že v době odebírání topenářského a vodoinstalačního materiálu od poškozené obchodní společnosti byl přesvědčen, že jeho cenu řádně uhradí s ohledem na další zakázky, které měl rozpracované nebo přislíbené. Řízení před soudem I. stupně tak zůstalo neúplné. Stěžovatel má dále za to, že mu nebylo prokázáno, že měl v úmyslu vykonávat činnost, která mu byla zakázána. Nápravu nesjednal ani odvolací ani dovolací soud. III. Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Hradci Králové dotčený soudní spis, posoudil předmětnou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Dle náhledu Ústavního soudu je však třeba dát stěžovateli za pravdu v tom, že obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně nevypořádaly s otázkou nepřipuštěných důkazů, jež byly navrženy v rámci hlavního líčení. Tuto skutečnost je třeba obecným soudům vytknout. Na druhou stranu stěžovatel tuto námitku nevznesl v rámci podaného odvolání, ovšem nelze přehlédnout, že ji zmínil v rámci ústního jednání před odvolacím soudem. Z ústavněprávního hlediska se sice jedná o porušení práv garantovaných stěžovateli ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., ovšem tento zásah není s ohledem na provedené dokazování a jeho obsáhlost takové intenzity, aby jím bylo možno odůvodnit zásah do principu právní jistoty účastníků řízení a ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušit. V konkrétním případě je vždy třeba posoudit, zda nepřipuštěné a v rozhodnutí neodůvodněné důkazy mohly zásadním způsobem ovlivnit výsledky dokazování. Svědci navržení stěžovatelem měli v podstatě dosvědčit, že měl rozpracované nebo v budoucnu přislíbené zakázky, nicméně tato skutečnost nemění ničeho na tom, že stěžovatel laicky řečeno pouze "vytloukal klín klínem" a odebíral materiál, s nímž nakládal způsobem, který nemohl směřovat k úhradě faktur za tento materiál. S ohledem na tyto konkrétní důkazy, jejichž neprovedení příp. zamítnutí nebylo v rozhodnutí náležitě odůvodněno, nelze mít za to, že by jejich dodatečné odůvodnění v rozsudku okresního soudu mohlo mít zásadní vliv na dokazování jako celek. Jinými slovy, v případě zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí z výše uvedeného důvodu nelze po dodatečném odůvodnění navržených a neprovedených důkazů očekávat zásadní obrat v otázce dokazování. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v projednávané věci obecné soudy opřely svá rozhodnutí o další důkazy, tvořící ucelený řetězec, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily a které umožňují učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by dané procesní pochybení mělo vliv na řádné odůvodnění rozhodnutí, jejich přezkoumatelnost a přesvědčivost, a že by jím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele, zaručených Listinou (obdobně k tomu též dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 335/02). Co se týče maření výkonu úředního rozhodnutí, není obecným soudům v podstatě čeho vytknout. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2010 Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:4.US.3113.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3113/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 1. 2010
Datum vyhlášení  
Datum podání 2. 12. 2009
Datum zpřístupnění 15. 2. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §125
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík trestný čin/podvod
dokazování
svědek/výpověď
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3113-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 64891
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-02