ECLI:CZ:US:2010:4.US.316.10.1
sp. zn. IV. ÚS 316/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) A. S. a 2) Ing. M. P., obou zastoupených Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Ponávka 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2008 čj. 38 Co 227/2006-307 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 1. 2. 2010 se A. S. a Ing. M. P. (dále jen "žalovaní" případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") vydané v řízení o zaplacení částky 187.646 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 36 C 211/99 vyplývají následující skutečnosti.
EUROCOIN, s. r. o., se sídlem v Brně (dále jen "žalobce") se domáhal po žalovaných zaplacení částky 187.646 Kč z titulu nezaplaceného nájemného a souvisejících služeb podle smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 7. 1997.
Dne 4. 11. 2005 nalézací soud (poté co jeho předcházející rozsudek ze dne 5. 9. 2001 odvolací soud zrušil dne 4. 3. 2004) žalované zavázal zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě společně a nerozdílně částku 187.646 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu ohledně příslušenství za dobu od 16. 4. 1998 do 3. 11. 2002 zamítl (výrok II.) a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce na nákladech řízení 106.911 Kč (výrok III.).
Dne 17. 4. 2008 odvolací soud k odvolání žalobce (proti výrokům II. a III.) a žalovaných (proti výroku I. a III.) rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 4. 11. 2005 ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výrocích II. a III. změnil (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Dne 10. 11. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaných odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili porušení základního práva na soudní ochranu, spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení dle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces mělo být porušeno nedodržením zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a dále i tím, že "bylo se stěžovateli v řízení jednáno jako s účastníky řízení, přičemž toto jejich procesní postavení bylo odvozeno z hmotně právního vztahu,.... ačkoliv subjekty hmotně právního vztahu a tedy pasivně legitimováni ve věci vůbec nebyli."
Stěžovatelé dále polemizovali se zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 4. 3. 2004; ve skutečnosti, že nalézací soud v dalším rozhodování vycházel právních názorů, které mu odvolací soud "v podstatě vnutil", spatřovali porušení práva na spravedlivý proces a "zásady volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně."
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelů o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením jejich věci (včetně závěru o jejich pasivní legitimaci ve sporu) obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelů z vyžádaného spisu nezjistil.
Ústavní soud by se mohl zabývat skutkovými nebo právními omyly obecných soudů toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v případě stěžovatelů neshledal; žádná skutečnost ze spisu mu neumožnila konstatovat, že by se odvolací soud dopustil zjevně chybné aplikace příslušných zákonných ustanovení nebo z nich vyvodil svévolné závěry. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházel, a v jeho postojích Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole.
Pokud se jedná o názorovou nejednotnost mezi prvním rozhodnutím nalézacího soudu ze dne 5. 9. 2001 a zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 4. 3. 2004, na niž poukazovali stěžovatelé, Ústavní soud podotýká, že takové rozdíly jsou svou povahou důsledkem, který je vlastní každému hierarchicky uspořádanému soudnímu systému.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 31. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu